Sundala si na pár vteřin šátek a za půl hodiny už byla v rukou policie. Spontánní gesto Azam Jangrávíové se stalo symbolem odporu proti íránskému autoritativnímu režimu. Jangrávíová teď o svém činu promluvila z exilu, kde čeká na posouzení své žádosti o azyl.
Za pár vteřin bez šátku hrozí v Íránu ženám vězení. Stejně nelituji, říká jedna z nich
3 minuty
Horizont ČT24: Za pár vteřin bez šátku hrozí ženám v Íránu vězení
Azam Jangrávíové obrátilo život naruby deset vteřin. Z transformátoru na ulici v Teheránu, kde si sundala z hlavy šátek a zamávala s ním nad hlavou, ji loni v únoru stáhnul pobouřený kolemjdoucí. Za půl hodiny už ji zadržela policie.
„Měla jsem strach. Když tohle děláte, dobře víte, že vás ještě ten den zatknou a skončíte ve vězení. Ale zároveň jsem se cítila silná. Měla jsem pocit, že už nejsem to druhé pohlaví,“ říká dnes Jangrávíová.
Viana kreslí gesto své matky
Azam Jangrávíová
Následně přišla o práci ve výzkumné instituci a soud ji poslal na tři roky do vězení za nemravné chování a porušení islámského práva. Jangrávíová se proto rozhodla z Íránu uprchnout: „Našla jsem pašeráka lidí. Seběhlo se to rychle, opustila jsem svůj život, dům, auto.“
Teď čeká i se svou dcerou Vianou na azyl, raději ale neprozrazuje kde. Právě budoucnost malé Viany byla podle Jangrávíové to jediné, na co myslela, když si stahovala z hlavy hidžáb: „Řekla jsem si – Viana by neměla vyrůstat za stejných podmínek, jako jsem vyrůstala já.“
Trest? 20 let mlčení
Tichým gestem uprostřed města se o svá práva přihlásily už desítky Íránek. Nejméně 39 jich úřady zatkly. Řečí tamních zákonů totiž svléknutím šátku nabádají k prostituci. Za to hrozí 10 let vězení.
Režimu jde hlavně o čas, na který vzpurná Íránka zmizí z veřejného dění, jak ukázal rozsudek nad Šaparak Šajarizadehovou. „Dostala jsem dva roky natvrdo a k tomu osmnáct let podmíněně. To je dvacet let mlčení.“
Šajarizadehová se ke stejnému gestu jako matka Viany odhodlala jen o týden později. Podobný byl i jejich další osud: vazba, propuštění na kauci, útěk z Íránu. Šajarizadehová dnes žije v Itálii.
Svého rozhodnutí Jangrávíová nelituje: „Ne všichni mají na to, sundat si šátek na ulici. Ale náš hlas byl díky tomu slyšet po celém světě.“
Íránská revoluce dopadla hlavně na ženy
Podle organizace Amnesty International už íránská policie v souvislosti s bojem za ženská práva zadržela nejméně 55 lidí. Byly mezi nimi ženy, které ilegálně vstoupily na fotbalový stadion, a právníci, kteří „neposlušné“ ženy hájili.
Íránský režim, jejž ženy kritizují, oslavil tento týden 40 let od svého vzniku. Dnešní třicátnice tak už nezažily v ulicích Teheránu západní módu ani popové hvězdy. Překotná modernizace země v režii autoritářského vládce Pahlavího ztroskotala na korupci, hospodářských problémech i tvrdých policejních praktikách. Porevoluční návrat k islámským tradicím v čele s ajatolláhem Chomejním ale nabral strmý spád – a právě ženy ho pocítily nejvíc.
„Na začátku revoluce chtělo nový režim přes 90 procent Íránců. Kdybyste se teď zeptali znovu, pomocí svobodných voleb, zjistíte, že víc než 90 procent Íránců už ho nechce,“ říká íránská právnička a aktivistka Širín Ebadiová.
V roce 2003 získala Nobelovu cenu míru: jako první občan Íránu v dějinách a také jako vůbec první muslimka. Své práci by se ale doma už věnovat nemohla. Navzdory touze po návratu je tak už roky přední postavou íránského exilu. V době sociálních sítí a tvrdých trestů za gesta odporu jeho ženských tváří rychle přibývá.
