Fotograf Stanislav Krupař dokumentuje ruskou invazi na Ukrajině, třeba poslední týdny strávil na Donbase. Do země, kde zuří válka, prý raději odjíždí, než se vrací. „Protože mám pocit, že to, co tady v Čechách zažíváme, jsou často malichernosti,“ řekl v Interview ČT24. Poznamenal, že do Česka se vrací s pocitem viny a hlavou se mu honí, že má privilegium žít v míru. Krupař cítí, že na Ukrajině je vítán. Někteří vojáci mu podle něj i děkovali, že mohl určité momenty zaznamenat. „Když se stalo, že z jednotky mnoho lidí padlo, a jediné portréty, které existují, jsou ty moje.“
Viděl zblízka totální devastaci i smrt. Z Ukrajiny odjíždím s pocitem viny, že zrovna já se vrátit mohu, říká fotograf Krupař
Interview ČT24: Stanislav Krupař (zdroj: ČT24)
Hranici mezi mírem a válkou Krupař prý nejvíce vnímá, když se z Ukrajiny vrací. „Raději odjíždím na Ukrajinu a na Donbas se zvědavostí, co se tam změnilo a jak se mají lidé, na kterých mi záleží. Návraty jsou potom mnohem obtížnější,“ přiznává Krupař. „Protože mám pocit, že to, co tady v Čechách zažíváme, jsou často malichernosti a banality ve srovnání s životy třeba těch mých přátel na Donbase,“ doplnil fotograf.
Když odjíždí na Ukrajinu, doufá, že se vrátí v pořádku. A když se Krupař vrací, odjíždí prý s pocitem viny. „Že já se vrátit mohu. A ti chlapi nebo holky tam na východě zůstávají a jinou možnost nemají. A je dost možné, že až za nimi přijedu za měsíc, tak někteří z nich už budou mrtví,“ konstatoval. „To se mi honí hlavou — že mám privilegium žít v míru.“
Situace na východní frontě Ukrajiny se podle něj nijak dramaticky neproměnila. To, co se však dle Krupaře dramaticky mění, jsou „malé osudy“ obyvatel. „Že někdo přijde o barák, někdo přijde o nohu, někdo přijde třeba o život,“ vyjmenoval.
Na Ukrajině v člověku neustále dle Krupaře zůstává určité napětí, uvolnit se prý dokáže, až když přejede hranice Polska. „Strach tam mám všude. I když jsem na západě Ukrajiny, třeba v Užhorodu, který nikdy bombardovaný nebyl. Přesto mi v hlavě zůstává palčivá nervozita. V noci spím s čelovkou na krku a mám srovnané boty, abych mohl kdykoliv vyběhnout,“ přiznává.
S podobnými pocity se dle fotografa potýkají i tamní obyvatelé, spousta z nich o tom jen nemluví. „Myslím, že v ukrajinské společnosti narůstá nějaká ohromná neuróza,“ soudí. Ukrajinská společnost je totiž podle něj unavená a podrážděná. Je to cítit na každém kroku, zdůraznil Krupař.
Síla dobrovolnictví
Na dotaz, do jakých kategorií by své fotografie rozdělil, odpověděl, že nad tím takto nepřemýšlí. „Dělám, co považuji za zajímavé a za důležité. Nemám potřebu to škatulkovat,“ podotkl. Primárně ho prý zajímá epicentrum dění, není pro něj příliš podstatné ukazovat například mírový život, i když ten by podle něj také stál za zdokumentování. „Myslím však, že mám technickou a fyzickou průpravu být schopen dlouhodobě existovat v nepříznivých podmínkách — takže se tlačím co nejblíže frontě,“ vysvětlil.
Tam, kam vstoupila noha ruského vojáka nebo kde se odehrávaly boje, je území totálně zdevastované, zdůraznil Krupař. „Projíždíte mezi Izjumem a Slovjanskem… To jsou prostě desítky rozbitých vesnic, kde nezůstal kámen na kameni. Je to příšerné. Kolikrát si říkám, jaká je to katastrofa ve všech směrech.“
Liduprázdno v těchto místech podle něj úplně není, obyvatelé se tam vrací, avšak minimálně. S redaktorem Seznam Zpráv Janem Novákem byl třeba ve vesnici Bohorodyčne, která před plnohodnotnou ruskou invazí měla téměř tisíc obyvatel. Dnes jich je tam dle Krupaře asi dvacet. „Chodí jen po vyznačených asfaltových cestách, protože všude jsou miny,“ popsal.
Ukrajinská společnost je podle fotografa obdivuhodná v tom, že v ní dobře funguje dobrovolnictví. Díky tomu se daří zničené vesnice udržet při životě, podotkl. „A upřímně řečeno, celá Ukrajina se na dobrovolnictví i drží. To bychom se od nich měli naučit,“ myslí si.
Fotografie, které ukázat nemůže
Ukrajinci, se kterými Krupař trávil čas, si sami prý nekladou otázky, jaká bude jejich budoucnost. „Berou to tak, že je to jejich povinnost, že nemají jinou volbu. Rozhodli se, že budou svou Ukrajinu bránit — a jsou ochotni tam být, i když někde vzadu v hlavě mají to, že se toho vítězství asi nedožijí,“ uvedl.
Od podzimu, kdy Rusko zesílilo své útoky, se příliš blízko bojům fotograf nedostal. „Sblížil jsem se s partou sniperů, kteří mě berou všude. Ale nikdy mě nevezmou do těch prvních pozic. (...) Jsem tedy reálně nějakých šest sedm kilometrů za frontou,“ ujasnil.
Krupař má pocit, že je na Ukrajině vítán. Několikrát se mu prý stalo, že mu vojáci děkovali za to, že mohl některé momenty zaznamenat. Třeba když byl na polní ošetřovně, zranění vojáci jej prosili, aby to vyfotografoval a snímky jim poté doručil. „Nebo když se stalo, že z jednotky mnoho lidí padlo, a jediné portréty, které existují, jsou ty moje.“
Jako fotograf je extrémně opatrný, cítí totiž velkou zodpovědnost. „Hlídám si to, jak o věcech budu mluvit nebo co ukážu. Takže mám některé fotografie, které ukázat nemohu, protože by třeba provalily lokaci,“ vysvětlil.
Výjimečně se dle Krupaře i stává, že nefotí, ale pomáhá. Například na polní ošetřovně, kde na podzim strávil pět dní. „Několikrát tam za těch pět dní přivezli tolik lidí, že lékaři to nezvládali. Křikli na mě nebo jsem sám vycítil, že je lepší odložit foťák a (...) pomáhat s první pomocí,“ uvedl.
