Norsko si své přírodní zdroje dobře kontroluje. Nejdřív zabránilo skupování jezer a řek kvůli stavbám vodních elektráren, pak přišla na řadu výhradně státem řízená těžba ropy. Co ale Oslu proklouzlo mezi prsty, je vítr. Elektrárny rostou v posledních letech po celé zemi. Kvůli nedostatečným zákonům je může vlastnit kdokoli a hlavně se může velmi snadno vyhnout placení daní.
Větrná elektrárna Tellenes s padesátkou větrníků rozesetou po skalnatých pláních jihozápadního pobřeží byla v roce 2017 největší v Norsku. Místním měla přinést levnou elektřinu, úřadům peníze z daní. Loni byl její zisk v přepočtu asi půl miliardy korun – kde skončil, netuší ale ani místní starostové.
Reportéry norské televize zavedly stopy do Irska, které velké společnosti využívají kvůli nízkým daním. A odtud pak až na Kajmanské ostrovy, do domu, kde majitelé elektrárny sídlí spolu s 18 tisíci dalšími společnostmi. Bývalý americký prezident Barack Obama ho nazval „domem hanby“.
Starostové norských obcí dostali za pronájem půdy pro elektrárnu v přepočtu 21,5 milionu korun. Na daních ale společnost v zemi nezaplatila nic. A to legálně. Jedním z důvodů je, že stavbu elektrárny financovala z půjček. Jednu jí přitom poskytla její mateřská společnost. Vysoké úroky z ní šly pak přímo do daňového ráje.
„Je to, jako bychom mezinárodním firmám říkali: Je to zadarmo pro všechny, nabídněte si z norské přírody a jejích zdrojů. Není tu takřka žádné zdanění,“ říká daňový právník Greger Berg-Rolness. „Problém je, že Norsko nemá daňové zákony, které by řešily takovou situaci,“ podotýká.
On sám už norskou finanční správu zastupoval v mezinárodních kauzách. Teď by se podobným případem mohla stát i elektrárna Tellenes.
