Berlín - Boje na evropských frontách druhé světové války utichly, nacistické Německo bylo na hlavu poraženo. Zbývalo určit, co bude se starým kontinentem dál. Již v průběhu války se členové antihitlerovské koalice shodli na tom, že po bezpodmínečné kapitulaci Německa svolají mírovou konferenci, která rozhodne, co bude dál. A tak se také stalo – 17. července 1945 v Postupimi. Jediným zkušeným státníkem tam byl sovětský vůdce Josif Stalin, který dokázal své převahy dokonale využít. Truman a Attlee byli příliš nezkušení v zahraniční politice, aby mohli sovětskému vůdci konkurovat.
Vrcholní představitelé Sovětského svazu, Spojených států amerických a Velké Británie se původně chtěli symbolicky sejít v Berlíně, rozbombardovaná metropole však neskýtala právě vhodné konferenční ani ubytovací kapacity. Státníci se proto museli spokojit se sousední Postupimí. Samotná jednání se odehrávala na hohenzollernském zámku Cecilienhof. Navázala na předchozí dvě schůzky Velké trojky v Teheránu a na Jaltě. Konala se však ve zcela jiné atmosféře i personálním složení.
Setkání se jako vrcholní představitelé zúčastnili nový americký prezident Harry Truman, britský ministerský předseda Winston Churchill a spolu s ním i kandidát opoziční Labour Party Clement Attlee, jenž Churchilla v průběhu konference nahradil, a sovětský vůdce Josif Stalin. Stalin dorazil do Postupimi 15. července ve svém salonním vlaku. Truman cestoval do Evropy lodí. Z Antverp, kde se setkal s generálem Eisenhowerem, cestoval do Bruselu a odtud odletěl do Berlína. Churchill letěl do Berlína z Bordeaux, kde trávil svou dovolenou. Rozdílné dopravní prostředky, kterými se představitelé vítězných mocností do Berlína dostali, jakoby předznamenaly rozdílné názory na další evropské uspořádání.
Jediným státníkem, který měl nejen zkušenosti z předchozích jednání, ale i stoprocentní podporu své země, tak zůstal sovětský vůdce Josif Stalin, který jich dokázal účinně využít na úkor ostatních. A právě to poznamenalo další vývoj v Evropě. Stalin postupně získával čím dál tím větší sebevědomí. Truman a Attlee, který po vítězných parlamentních volbách převzal 29. července otěže jednání za Velkou Británii, byli příliš nezkušení v zahraniční politice, aby mohli sovětskému vůdci konkurovat.
Truman chtěl Stalina překvapit jadernou pumou - neúspěšně
Pro Postupim jednoznačně platila stará moudrost, že je snazší vyhrát válku, než uzavřít mír. Sporných bodů bylo mezi „spojenci“ hned několik. Americký prezident vyčítal Stalinovi, že v zemích osvobozených Rudou armádou nevznikají demokratické režimy, ale loutkové vlády, které poslouchají Moskvu. Panovaly obavy z rozšíření sovětského vlivu do celé střední i jižní Evropě. Kontroverze vzbuzovala nová polská východní hranice na Odře a Nise, částečně i divoký odsun Němců z východní Evropy.
Atmosféru vzájemné nedůvěry přirozeně nezlepšilo ani to, že Truman oznámil v průběhu jednání Stalinovi, že USA dokončily vývoj atomové pumy. Právě 16. července 1945 se ve Spojených státech uskutečnil první úspěšný jaderný pokus - tento úspěch měl být trumfem pro jednání s Rusy. Nicméně Stalin nejevil známky jakéhokoli překvapení, neboť o celém projektu dávno věděl od svých špionů.
Samotná konference s krycím názvem Terminal skončila 2. srpna 1945 podpisem závěrečného protokolu (Francie s ním s výhradami vyslovila souhlas o pět dní později). Ten stanovil, že velmoci budou nadále k Německu přistupovat jako k jednotnému hospodářskému celku a jejich politika se nadále soustředí na čtyři hlavní body (čtyři „D“) - demilitarizaci země včetně likvidace zbrojního průmyslu, denacifikaci veřejného života (odstranění exponentů bývalého režimu z důležitých funkcí, potrestání válečných zločinců), dekartelizaci velkých průmyslových odvětví a obecnou demokratizaci. Bylo také stanoveno, že se Německo rozdělí do čtyř okupačních zón pod oddělenou správou USA, SSSR, Velké Británie a Francie.
V Postupimi velmoci nakonec de facto uznaly spornou hranici na Odře a Nise. Západní spojenci uznali i sovětskou držbu části východního Pruska včetně Královce (Kaliningradu). V neposlední řadě státníci akceptovali nezvratnost již probíhajícího odsunu německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.
