Během osmi měsíců od ruské invaze v únoru 2022 opustilo hranice Ukrajiny více než 14 milionů lidí. V Česku jich zatím útočiště nalezlo přes 450 tisíc – v přepočtu na počet obyvatel více než v jakékoliv další zemi EU. „Čím to je, že jich je zrovna v Česku tolik?“ Pokládají-li cizinci v diskuzích na téma současných ukrajinských uprchlíků jednu otázku s železnou pravidelností, je to právě tato, píše v historickém exkurzu odborník na migraci z Člověka v tísni Jakub Andrle.
Ukrajinci osídlili Sibiř i Amazonii. Jejich diaspora čítá miliony lidí
Odpověď není úplně jednoduchá. Samozřejmě hraje roli vzdálenost – do Česka je to od ukrajinských hranic pár hodin jízdy. Dále je tady už poněkud zprofanovaná „kulturní a jazyková blízkost“. Geografie, jazyk, a nakonec ani ekonomika ale nevysvětlí, proč u nás zůstává v přepočtu na obyvatele dvakrát více uprchlíků než na Slovensku, proč si dvakrát až třikrát více běženců zvolilo za cíl Španělsko či Portugalsko namísto mnohem bližší Francie, proč mnohonásobně víc Ukrajinců odchází do Kanady než do USA, anebo proč jich jen za první měsíc války více než tisíc zamířilo – ze všech míst na světě – zrovna do jižní Brazílie. Klíč k objasnění těchto i dalších „anomálií“ je potřeba hledat ve více než sto let hluboké a často fascinující historii ukrajinské diaspory.
„Migrace není pro obyvatelstvo Ukrajiny ničím novým“, konstatuje historik Paul Robert Magocsi. Jako první příklad uvádí odchod části etnických Ukrajinců do oblasti Moskevského knížectví v 16. století kvůli nespokojenosti s ekonomickými a kulturními podmínkami v Polském království. První případy politické emigrace zažila Ukrajina v 18. století. Po porážce švédsko-kozácké koalice Rusy u Poltavy v roce 1709 se mnoho ukrajinských kozáků rozhodlo pro odchod do Osmanské říše nebo západní Evropy. Další vlna kozácké emigrace následovala po ruském dobytí a likvidaci Záporožské Siče v roce 1775.
Osídlování ruských stepí a tajgy
Přelomové období pro ustavení ukrajinské diaspory ve světě začíná v poslední čtvrtině 19. století. Území Ukrajiny bylo v této době rozděleno mezi dvě říše. Podstatně větší východní část spadala pod Rusko, zatímco západ (Halič, část Bukoviny a Zakarpatsko) ovládalo Rakousko-Uhersko.
Většina migračních proudů z Ruskem kontrolované části směřovala na východ. V 80. letech se oblast levobřežní Ukrajiny stala kvůli přelidněnosti, nedostatku půdy i jakýchkoliv alternativních zdrojů obživy vůbec prvním regionem, z něhož režim čerpal osadníky pro své rozsáhlé periferie. Do první světové války zamířil nejméně milion Ukrajinců do přilehlého regionu takzvaného Novoruska a na Kavkaz, a další milion na Sibiř a do Kazachstánu. Obzvláště velkou část příchozích – a tím i celkové populace – tvořili Ukrajinci na ruském Dálném východě. V Poamuří a Přímořské oblasti, kde osídlili oblast nazývanou Zelenyj klin, se na sklonku ruské občanské války v roce 1920 dokonce pokusili vytvořit samostatný státní útvar označovaný jako Zelená Ukrajina.
Ukrajinské etnolingvistické území na přelomu 19. a 20. století
Cesty přes Atlantik
Nejdůležitější destinací Ukrajinců opouštějících oblasti kontrolované Rakousko-Uherskem byla Severní Amerika. Důvody emigrace byly ve své podstatě stejné jako v Rusku – k mizivým vyhlídkám na odražení od ekonomického dna se u mladých mužů přidávala ještě snaha uniknout před odvodem do armády. Vystěhovalectví do USA a Kanady začalo nabírat na obrátkách od 90. let 19. století. Do roku 1914 odešlo do Ameriky asi šest set tisíc etnických Ukrajinců.
Důležitým spouštěčem hromadného stěhování za Atlantik byly reference proudící k Ukrajincům od komunit, které z východních oblastí monarchie odcházely dříve a skutečně v masovém měřítku, jako byli Židé, Poláci, Slováci a Maďaři. O výhodách emigrace se obyvatele přímo ve vesnicích snažili přesvědčit také agenti přepravních společností, nahánějící potenciální pasažéry napříč Evropou. Impulsem k odjezdu se stávaly rovněž dopisy, jež lidé dostávali od příbuzných a známých, kteří za oceán vyrazili před nimi. Obrázek, který o životě v zámoří poskytovaly tyto takzvané „americké dopisy“, býval často bezvýhradně pozitivní, až idylický.
Realita, v níž se první generace přistěhovalců do Ameriky ocitala, byla o mnoho tvrdší. Většina migrantů směřovala přes newyorský Ellis Island přímo do těžařských a průmyslových oblastí středovýchodu (státy Pennsylvánie, Illinois, Michigan, New York, později také New Jersey, Massachusetts či Connecticut). Mužům nezbývalo než snášet těžkou a špatně placenou práci v uhelných dolech nebo ocelárnách. Ženy, kterých ovšem v prvních letech za oceán cestovalo poměrně málo, někdy domácnostem zajišťovaly doplňkový příjem prací v hotelích a ubytovnách.
Část už tak skromných obnosů, které migranti vydělali, nezřídka putovala do kapes prostředníků, kteří jim zaměstnání zajistili. Ukrajinci, svým původem v drtivé většině nevzdělaní rolníci nebo nekvalifikovaní dělníci, kromě toho tvořívali přesně tu část pracovních sil, která se v době krizí jako první ocitala na dlažbě.
Počty osob ukrajinského původu v jednotlivých státech USA (2016). Rozmístění dodnes odráží hlavní destinace ukrajinských přistěhovalců na přelomu 19. a 20. století. Vyšší počty v Kalifornii a na Floridě souvisejí mimo jiné s migrací seniorů „za sluncem“
Způsobů, jakými se Ukrajinci na těžké životní podmínky adaptovali, bylo více. Předně jim nezbývalo než si utáhnout opasky. Kromě své hospodárnosti (a oproti jiným skupinám imigrantů mimochodem také velmi nízké kriminalitě) ale Ukrajinci prosluli zejména široce rozšířeným sklonem k zakládání komunitních spolků.
Hlavní, nebo přinejmenším prvotní funkce těchto takzvaných bratrstev spočívala v pojištění, ať už pro případ nezaměstnanosti, nebo třeba pracovních úrazů či úmrtí v rodině. Postupem času spolky získávaly také funkce kulturních a vzdělávacích institucí. Ať už se zaměřovaly na cokoliv, v principu se jednalo o sdružení, která měla pomoci řešit momentální a ryze praktické problémy. (Institucí, která zajišťovala řekněme duchovně-kulturní sounáležitost a vazbu na vlast, byl naproti tomu kostel). Nejvýznamnějším pozůstatkem ukrajinského spolkového života v USA je Ukrajinské národní sdružení (UNA) s kořeny v roce 1894. Dodnes čítá přes padesát tisíc členů.
Ukrajinsko-americká komunita bývá mnohými označována za jednu z nejvitálnějších etnických skupin ve Spojených státech.
V kanadských prériích
Stěhování Ukrajinců do Kanady mělo ve srovnání s USA hned několik specifik. V první řadě zde migrace měla téměř výhradně zemědělský charakter. S tím úzce souvisely i plány přistěhovalců – zatímco přesun do USA brala valná většina příchozích jako dočasný a z principu odmítala jakékoliv kapitálové investice, Kanada byla ukrajinskými imigranty od samého počátku chápána jako nový domov.
Podmínky pro trvalé usazení tu byly lákavé: téměř neomezená nabídka zemědělské půdy za vládou dotované ceny, v podstatě neomezený přístup k přírodním zdrojům, jako bylo dřevo a voda, klimatické podmínky srovnatelné s těmi ve vlasti a v neposlední řadě i stabilní politicko-ekonomická situace. Důležitým „pull“ faktorem, který do Kanady přitáhl i mnoho z těch, kdo původně mířili do USA, byla možnost začlenit se do kompaktních krajanských komunit, jež pomáhaly zmírnit kulturní šok z nového prostředí a rychleji začít hospodařit.
Rozmístění ukrajinských imigrantů v kanadských prérijních provinciích, 1941
Do první světové války přišlo do Kanady zhruba 170 tisíc Ukrajinců. Naprostá většina z nich mířila do dosud téměř neosídlených částí prérijních provincií Alberta, Manitoba a Saskatchewan. V meziválečném období na tuto vlnu navázalo dalších asi sedmdesát tisíc přistěhovalců. Ti už se nicméně od svých předchůdců lišili. Z velké části se jednalo o lidi, kteří z vlasti odcházeli spíše z politických než ekonomických důvodů. Mnohem častěji již také před životem na venkově upřednostňovali usazování ve větších městech. Oba trendy ještě zesílily po konci druhé světové války.
„Brazilská horečka“
Pozoruhodnou kapitolou v historii ukrajinské diaspory je bezpochyby hromadné vystěhovalectví do Latinské Ameriky, a to zejména do Brazílie a Argentiny. Podobně jako v případě Kanady sehrála i zde zásadní roli vidina snadno dostupné zemědělské půdy. Brazilská vláda kromě toho na konci 19. století urputně sháněla lidské síly pro stavbu železnic, budování průmyslu anebo práci na kávových plantážích, kterým po zrušení otroctví v roce 1888 hrozil ekonomický kolaps.
I v této části světa zastávali první ukrajinští (a dodejme, že také polští) imigranti vesměs nejméně kvalifikované a nejtěžší práce, většinou spojené s hospodářským rozvojem odlehlých oblastí, odlesňováním a budováním infrastruktury. Jak uvádí historický demograf Vladimir Kabuzan, brazilská i argentinská vláda využívaly východoevropské imigranty hlavně jako „pionýry při osvojování svých ohromných, zcela neosídlených území.“
Extrémně drsné životní podmínky si mezi příchozími nevyhnutelně vyžádaly daň v podobě častých onemocnění a vysoké úmrtnosti. Množství osadníků se záhy po střetu s tvrdou realitou vrátilo do vlasti nebo odjelo do USA či Kanady. „Brazilská horečka“, která zachvátila západní oblasti Ukrajiny (především Halič) v roce 1895, rychle opadla. Přesto Ukrajinci do Jižní Ameriky odcházeli i v dalších letech a desetiletích – částečně i proto, že zdejší vlády ponechávaly imigraci z východní Evropy mnohem otevřenější dveře, než tomu bylo jinde (zejména v USA).
Ukrajinští imigranti v Brazílii na konci 19. století
Ukrajinská diaspora v Latinské Americe byla od počátku poměrně jasně geograficky ohraničena. Největší šance narazit na Brazilce s ukrajinskými kořeny je jednoznačně ve státě Paraná, a konkrétně v jižně situované oblasti o rozloze asi pět tisíc čtverečních kilometrů, místními označované jako „brazilská Ukrajina“. Pomyslnou metropolí brazilských Ukrajinců je město Prudentópolis.
Ukrajinské komunity na venkově dodnes existují v relativní izolaci a zachovávají si svoji jazykovou a kulturní jedinečnost. Slovy ukrajinsko-kanadského historika Oresta Subtelnyho jsou tyto komunity „nejvěrnějším existujícím obrazem haličské vesnice 19. století.“ Pokud jde o Argentinu, nejvíce etnických Ukrajinců dnes najdeme v Buenos Aires. Historickým jádrem ukrajinské imigrace je nicméně severovýchodně položená provincie Misiones. Celkový počet Ukrajinců v Brazílii a Argentině se dnes blíží jednomu milionu.
Emigrace po roce 1945
Západní Evropa sice zažila silnou vlnu ukrajinské imigrace už na začátku meziválečného období, ale skutečně zlomovým momentem pro formování zdejších ukrajinských komunit byla první léta po skončení druhé světové války. Po porážce nacistického Německa se na jeho území ocitlo kolem dvanácti milionů vysídlenců počínaje dosavadními válečnými zajatci přes nuceně nasazené až po přeživší z koncentračních táborů. Ukrajinců bylo mezi těmito takzvanými „displaced persons“ (DPs) zřejmě kolem 2,5 milionu. Přesné údaje nejsou známy – mnozí Ukrajinci se totiž s pomocí padělaných dokladů vydávali za Poláky, aby unikli nucené repatriaci do Sovětského svazu.
Definitivní tečku za problematikou DPs udělalo až organizované přesídlení zbývajících bezprizorních osob (takzvaný „poslední milion“) do třetích zemí v roce 1951. Nejvíce Ukrajinců zamířilo dříve či později do zámoří – nejen do USA a Kanady, ale nově také do Austrálie. Právě adaptace v Austrálii, kde příchozí kvůli chybějícím vazbám na krajany začínali od nuly, byla nesmírně náročná. Už tak složitou situaci přistěhovalců ještě více ztěžoval často opovržlivý postoj místní společnosti. Ze západoevropských zemí patřily mezi hlavní destinace dosavadních DPs Británie, Francie a Belgie. Ne nevýznamná část Ukrajinců zůstala také v Německu nebo Rakousku.
Pokud označíme hromadné vystěhovalectví z Ukrajiny před první světovou válkou, v meziválečném období a těsně po konci druhé světové války jako první, druhou a třetí vlnu emigrace, pak se dá říci, že evropská ukrajinská diaspora ve své podobě před rokem 2022 byla dotvořena během vlny čtvrté, která nastala krátce po rozpadu SSSR v roce 1991.
Podobně jako první vlna měla téměř zcela ekonomickou povahu – většinově ji tvořili pracovní migranti odcházející do zahraničí za sezonním výdělkem, ať už ve stavebnictví, v zemědělství, nebo jako pomocná síla v domácnostech. Cílové země ukrajinských migrantů v postsovětském období názorně ukazuje níže přiložená mapa. Kromě Ruska se jednalo zejména o Polsko, Česko, Německo, Itálii, Španělsko a Portugalsko. Ve větší nebo menší míře docházelo postupem let ve všech těchto státech k proměně cirkulární pracovní migrace v migraci permanentní.
Kartogram schematicky zachycující migraci z Ukrajiny mezi lety 1990 a 2017. Čím „nafouklejší“ území, tím důležitější cílová země
České země
Ke konci roku 2021 žilo v Česku podle údajů ČSÚ bezmála dvě stě tisíc občanů Ukrajiny. V součtu s více než padesáti tisíci českými občany ukrajinského původu tak Ukrajinci tvoří největší národnostní menšinu v Česku. Novodobá ukrajinská přítomnost v zemi je po právu spojována především s pracovní migrací 90. let 20. století.
Kořeny ukrajinské diaspory v českých zemích ale sahají mnohem hlouběji. Již v 16. a 17. století se na tomto území objevili první ukrajinští studenti a žoldáci. Od konce 19. století se zejména Praha stala jedním z center ukrajinské inteligence. V oblasti Ostravska a Těšínska působilo ve stejné době mnoho Ukrajinců na poštovních a železničních úřadech, případně ve správních radách důlních a hutních podniků. Na Mostecku pracovali Ukrajinci jako horníci v uhelných dolech. Blíže neznámé počty přicházely do Čech a na Moravu za sezonními pracemi v zemědělství.
Po vypuknutí první světové války nacházeli na českém území útočiště civilisté prchající z východu v reakci na počáteční neúspěchy rakousko-uherských vojsk v boji proti carskému Rusku. Uprchlické tábory se nacházely například v Ostravě, Moravské Třebové, Uherském Hradišti nebo Chocni. Na začátku meziválečného období pobývalo na československém území (nejprve v libereckém Růžodolu a později v Josefově) několik tisíc internovaných vojáků Ukrajinské haličské armády (UHA). Samostatnými kapitolami v dějinách první republiky jsou pak peripetie zdejších ukrajinských národních škol (polytechnika v Poděbradech), jakož i exilového nacionalistického hnutí, jež bylo definitivně rozbito až po příchodu Rudé armády v květnu 1945.
Kolik má dnešní ukrajinská diaspora členů
Jednoznačně určit, kolik etnických Ukrajinců se nachází mimo hranice domovského státu, je krajně obtížné. Když prezident Volodymyr Zelenskyj přednášel v roce 2019 svou inaugurační řeč, obracel se v ní k „65 milionům Ukrajinců“. Podle svých slov měl na mysli všechny, kdo se „narodili na ukrajinské půdě.“
Počet Ukrajinců mimo vlast tím soudě podle dat o stávající populaci země nepřímo posouval blízko k hranici třiceti milionů. Odborné odhady se většinou pohybují níže, zhruba v rozsahu od deseti do dvaceti milionů, v závislosti na použité metodologii. O kolik lidí se globální ukrajinská diaspora rozroste v důsledku války, kterou v únoru 2022 rozpoutalo Rusko, zůstává v tuto chvíli otevřenou otázkou. Jisté je, že současní i budoucí emigranti budou na svých cestách velmi často následovat historické stopy svých krajanů.
Ukrajinská diaspora ve světě (čím tmavší, tím více členů)
Mgr. Jakub Andrle, Ph.D. vystudoval Mezinárodní teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí jako koordinátor Programu migrace v organizaci Člověk v tísni.
Jakub Andrle