Za rychlou radikalizací protestů v Kazachstánu stojí především velké množství mladých mužů, kteří jezdí z venkova do měst za prací a jimž pandemie vzala výdělek. Nemají co ztratit, a tak se tváří v tvář zkorumpovanému režimu chopili zbraní. Jejich tvrdá likvidace posílí prezidenta Kasyma-Žomarta Tokajeva, který se konečně mohl zbavit vlivu svého předchůdce Nursultana Nazarbajeva. Spíše symbolické zapojení Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) posílí i reputaci Ruska v zemi i širším regionu. K tomu ve své analýze dospěli politologové Alexandr Gabujev a Temur Umarov z Moskevského centra Carnegie.
Udušení kazachstánských protestů dokončí tamní následnictví a posílí reputaci Ruska, uvádí analýza
Protesty začaly požadavky, které mají k politice daleko: lidi naštvalo zrušení cenového stropu u LPG, které zejména v tradičně odbojné západní Mangistauské oblasti tvoří drtivou většinu paliva pro auta i vaření. Na to se však rychle nabalila všeobecná nespokojenost.
Za poslední dva roky se totiž materiální situace velké částí kazašského obyvatelstva významně zhoršila. Vzrostla inflace, lidé si museli víc půjčovat a nezaměstnanost vyskočila o dvanáct procent. „Nejhorší situace je u vnitřních migrantů, nejčastěji mladých mužů (průměrný věk v Kazachstánu činí 32 let), kteří jezdí z venkova za prací do velkých měst,“ upozorňují politologové.
Současně s tím se v první polovině roku 2020 snížila cena ropy, a vláda tak neměla prostředky na jejich „uplácení“. Tito mladíci se spojili s tradičně liberálním prostředím velkoměst a plynový protest se proměnil ve volání po změně autoritářské a korupcí proslulé vlády, píší Gabujev a Umarov.
Zpočátku převažovali mírní demonstranti, ale postupně se dav radikalizoval. Nemnohé záběry, které pronikly přes vypínání internetu do světa, ukazují, že na ulicích zastavovala auta, z nichž někdo rozdával zbraně.
Tandem
„Situace se ještě může vyvinout všelijak, ale nyní to vypadá, že nejvíc z nynější krize získal osmašedesátiletý prezident Tokajev,“ uvažují politologové. Ještě před pár dny byl tím méně důležitým z vládnoucího tandemu, kterému stále velel jednaosmdesátiletý Nazarbajev.
Ten se k postupnému předání moci rozhodl nejspíš poté, co viděl dění v sousedním Uzbekistánu. Tam roku 2016 zemřel dlouholetý diktátor Islam Karimov. Jedna z jeho dcer je nyní ve vězení se stále se prodlužujícím trestem, druhá se s rodinou zbavila všech aktiv v zemi, odjela a už se tam pravděpodobně nikdy nepodívá.
Nazarbajev si podle všeho proces pečlivě připravoval. Do čela tajné služby (dědičky sovětské KGB) postavil svého nejloajálnějšího spolupracovníka Karima Masimova, který do té doby vedl vládu i prezidentskou administraci. Následníkem se Masimov stát nemohl, protože veřejné mínění v zemi je přesvědčeno, že není stoprocentní Kazach, ale Ujgur.
S výběrem prezidenta Nazarbajev dlouho váhal. Nakonec vsadil na kariérního diplomata Tokajeva. Ten totiž strávil mnoho let mimo zemi, a proto neměl mezi lidmi u moci svůj ucelený tým, který by dlouholetého vládce mohl ohrožovat.
V roce 2019 se šokovaný národ dozvěděl o změně na postu prezidenta. Nazarbajev si však ponechal mnoho formálních i neformálních mocenských pák. Zákon o statusu prvního prezidenta mu dal garance osobní bezpečnosti a post šéfa Rady bezpečnosti mu dal velké pravomoci. Mohl vetovat řadu Tokajevových rozhodnutí i určovat strategický směr, kterým se země ubírá. Kromě Masimova v čele tajné služby měl i nadále u moci řadu svých spojenců.
Konec tandemu
Všechno se ale nyní ukázalo křehčí. Za pár dní Tokajev rozbil všechny pilíře Nazarbajevova vlivu. Odvolal vládu jeho oddaného spojence Askara Mamina, po čemž se v ulicích volalo dávno, ale první prezident to nedovoloval.
Hned poté Tokajev v proslovu k lidu oznámil, že Nazarbajeva vyměnil v čele Rady bezpečnosti. A pátého ledna odvolal také šéfa tajné služby Masimova i jeho vlivného zástupce a do čela jmenoval šéfa své ochranky Jermeka Sagimbajeva. Personální změny pokračují.
Sám Nazarbajev se veřejně od začátku protestů neukázal. Zemi opustilo několik soukromých letadel, která podle mnoha indicií patří jeho rodině, podotýkají Gabujev a Umarov.
Upozorňují, že jednoznačné posílení Tokajeva rozhodně nemusí znamenat, že by sám protesty v této formě organizoval. I pro něj byla jejich síla nejspíš překvapením, což dokazuje nutnost pozvat na pomoc partnery z ODKB v čele s Ruskem.
Ruská karta
Zahrnutí Ruska do řešení vnitřního kazachstánského konfliktu znamenalo pro Tokajeva riziko. V zemi sílí nacionalistické nálady a snadno mohl vzniknout obraz diktátora držícího se u moci jen díky okupačním silám.
Co nakonec Tokajeva k tomuto rozhodnutí vedlo, se autoři analýzy jen domýšlejí. Pravděpodobně pochyboval, že je schopen udržet v bezpečnostních silách dostatečnou morálku a současně měnit jejich vedení. Ostatně někteří policisté v jednu chvíli už přecházeli na stranu demonstrantů. Ztráta kontroly nad velkými městy byla jednoduše větším rizikem.
Nakonec se ukazuje, že kazašské ozbrojené síly dokážou potlačit protest samy. Do pátku davy značně prořídly a v ulicích už zůstali jen „skuteční hrdlořezové“, píší politologové. Bojovat s malým množstvím takových protivníků je pro policisty a vojáky daleko snazší než rozhánět neozbrojené ženy a mládež.
Vojáci ODKB (většinou Rusové) nakonec zřejmě zaujmou roli pomocné síly hlídající strategické objekty, nebudou vstupovat do přímých bojů s demonstranty a pravděpodobně brzy odejdou. A to je výhodné pro Tokajeva i Moskvu, míní analýza. Podle ní prezident Kazachstánu ukáže své zemi i světu, že umí vytvořit pragmatický a nepodřízený vztah s Kremlem.
Moskva získá hned několikrát, tvrdí politologové. Za prvé uchová přátelský režim v Kazachstánu, což je jeden ze základů její zahraniční politiky, a nebude pro to nejspíš muset obětovat ani jediný život ruského vojáka. Za druhé posílí pověst ODKB, která po nedávných revolucích v Kyrgyzstánu a válce v Karabachu značně utrpěla.
Za třetí efektivní pomoc při udržení režimu a rychlý odchod posílí pozici Ruska jako spolehlivého partnera v řadách nové generace kazachstánských byrokratů, kteří už studovali na Západě či v Asii. A za čtvrté mise ukáže, že jen a pouze Rusko může sehrát roli vnějšího garanta bezpečnosti Střední Asie, na čemž nezmění nic ani návštěvy amerických generálů ani čínské snažení o vliv v této oblasti, popisuje analýza.