Měl to být triumfální návrat ruského vojenského námořnictva po vleklé finanční krizi z devadesátých let. Velkých manévrů v Barentsově moři se vedle vlajkového křižníku Petr Veliký účastnila i ponorka Kursk – chlouba ruské armády se dvěma jadernými reaktory a 118 lidmi na palubě. Místo triumfální demonstrace síly však přišla tragédie. Kursk doplatil na explozi slepé rakety, která odpálila i ostatní arzenál na palubě. Katastrofa si vyžádala životy celé posádky a otřásla ruskou společností.
- Technické údaje: délka 154 metrů; šířka 18,2 metru; ponor 9 metrů, pohon: dva přetlakové vodní reaktory.
- Kursk byl poslední ponorkou třídy Antěj. Jednalo se o největší útočné ponorky, které kdy byly zkonstruovány. Pod hladinou mohla zůstat až 120 dní.
- Dvojitý trup měl ponorce zaručit nepotopitelnost. Vnější trup z 8,5 mm silné niklchromové oceli byl odolný vůči korozi a znesnadňoval detekci ponorky. Vnitřní ocelový trup o tloušťce 5 cm oddělovala dvoumetrová mezera.
- Ponorka byla postavena v loděnicích u Severodvinsku, do služby byla uvedena 30. prosince 1994.
- Kvůli nedostatku peněz byl společně s dalšími ponorkami stažen do doků na pobřeží Barentsova moře.
- V roce 1999 provedl misi ve Středozemním moři, kde sledoval americké válečné lodě.
- Osudným se mu stalo cvičení v srpnu 2000, během kterého měl vypálit slepá torpéda proti křižníku Petr Veliký.
O osudu raketonosné ponorky K-141, jež se zabořila do mořského dna 108 metrů pod hladinou, informovala oficiálně Moskva až s dvoudenním zpožděním. To jen přiživilo teorie, že na palubě stroje se mohly nacházet tajné zbraně. Existovaly také obavy, že 22 raket Granit, jimiž byl Kursk vyzbrojen, bylo vybaveno jadernými hlavicemi. Rusové ale tuto domněnku odmítli s tím, že se jednalo o hlavice konvenční.
O tom, co bylo příčinou jedné z nejhorších katastrof v Rusku od rozpadu SSSR, se vedly divoké spekulace. Uváděla se možnost srážky Kursku s jinou, americkou či britskou ponorkou, což však všechny země razantně odmítly. Ve hře byla i varianta, že stroj nešťastnou náhodou najel na minu z druhé světové války.
Na konci vyšetřování v létě 2002 odborníci konstatovali, že na náhodné explozi cvičného torpéda, která tragédii odstartovala, nenese vinu lidský faktor. Výbuch zavinil únik vysoce explozivního kysličníku vodičitého, používaného jako palivo pro torpéda 65-76 Kit. Prvotní exploze slepé rakety iniciovala výbuch zbývající ostré munice na ponorce. Přední část byla zcela zničena a zbytek plavidla začala zaplavovat voda. Ohromný výbuch se podařilo přežít 23 námořníkům, kteří v zadní části ponorky čekali na záchranu. Ta ale nepřišla.
Rusové odmítali pomoc ze zahraničí
Ještě tři dny po nehodě přitom velitel ruského vojenského námořnictva Vladimir Kurojedov tvrdil, že záchranářům se podařilo komunikovat s posádkou ponorky pomocí úderů na plášť stroje. Záchranné práce navíc komplikovalo špatné počasí, které v oblasti panovalo. Rusko také odmítalo nabídky pomoci od USA a Británie. Až po čtyřech dnech požádal tehdejší prezident Vladimir Putin o pomoc Británii a Norsko.
Jednadvacátého srpna 2000 se týmu hlubinných potápěčů konečně podařilo otevřít jeden z únikových průlezů Kursku, přičemž zjistili, že vnitřek ponorky je kompletně zatopen. Záchranné práce byly pozastaveny a v zemi byl vyhlášen státní smutek.
Na povrch se vrátila jen část ponorky
Putin nařídil, aby byl vrak ponorky i s těly námořníků vyzdvižen. Záměr ale narážel na odpor části příbuzných obětí, kteří tvrdili, že v souladu s námořnickými pravidly by mrtví měli být ponecháni na dně moře. Ve spolupráci s nizozemskou firmou Mammoet Transport začali Rusové v červenci 2001 tuto náročnou operaci realizovat. Přední poškozená část Kursku byla odříznuta a zbytek trupu byl pomocí 26 drapáků vyzvednut ze dna. Z trupu byly vyproštěny ostatky celkem 114 lidských těl, které příbuzní zesnulých identifikovali a pohřbili.
Tragédie ponorky, která byla chloubou ruského námořnictva, měla dopad i na Vladimira Putina, který sloužil své první prezidentské funkční období. Stejně jako celá vláda a vedení armády byl podroben ostré kritice veřejnosti za lhaní a neposkytnutí všech informací o rozsahu havárie. Putin navíc v době tragédie trávil dovolenou na Jaltě a s návratem do Moskvy otálel.
Rodiny mrtvých námořníků dostaly první finanční pomoc ve výši 26 000 dolarů dva týdny po neštěstí. Někteří se ale k vyrovnání stavěli odmítavě a byli proti smutečním obřadům. Dnes se reakce rozzlobených pozůstalých – stejně jako celé téma potopení Kursku – objevuje prakticky jen v době výročí tragédie. Radikálně se změnilo i vnímání veřejnosti. Před 15 lety 72 procent Rusů obviňovalo vedení země z chybného postupu, dnes je to už jen 35 procent.
Na ruských plavidlech se v 11:28 rozhostilo ticho
U příležitosti 15. výročí od tragédie probíhá v Rusku řada vzpomínkových akcí. Začaly mší v chrámu svatého Nikolaje v Murmansku, kde Kursk kotvil. K místnímu pomníku obětí tragédie byly položeny věnce a květiny. V 11:28, kdy došlo k neštěstí, zazněly sirény a na všech vojenských plavidlech Severomořské a Černomořské flotily drželi námořníci minutu ticha. Vzpomínková akce se koná i ve městě Kursk, odkud pocházelo 12 členů posádky.
