Před válkou více než půlmilionové Záporoží leží v rovině u řeky Dněpr. Třicet kilometrů na jih od města začíná ruská okupační zóna. Blízkost fronty s sebou nese zranitelnost a trvalé ohrožení, mnohem silnější než například v Kyjevě. S lidmi, kteří se navzdory neustálému nebezpečí rozhodli ve městě zůstat, natáčel reportér ČT David Borek.
Emil Prichodko studoval v České republice, 21. února se ale vrátil z Prahy domů na rodinnou oslavu. O tři dny později začala válka. „V 5 hodin 13 minut jsme se probudili všichni tím, že se nám třásl barák,“ vzpomíná.
Do Česka se už nevrátil. V Záporoží teď prožívá opakované nálety. „Chodit dvacetkrát denně někam do krytu nebo na chodbu, pokaždé, když slyšíme sirénu, je dost náročné na psychiku,“ přiznává.
Útok bez varování
Rusové jsou tak blízko, že občas jejich střely přilétají bez varování. Nejdrastičtější úder přišel 9. října. V zasaženém panelovém domě na předměstí zůstalo třináct mrtvých. Poslední dvě patra chvíli visela nad propastí.
„V osmém patře zůstala moje známá. Všechno spadlo a osmé patro zůstalo stát. Záchranáři mou známou vynesli a skoro hned potom osmé i deváté patro spadly,“ popisuje hrůzný zážitek Olha Kucurenková.
Na místě zasažené části domu zeje díra. Ani po třech měsících se život na sídlišti k normálu nevrátil. „Tak trošku si to sami opravujeme, podle toho, kdo má sílu,“ říká Olha štábu ČT.
I další sousedé přebývají v provizoriu. Někteří se do svých domovů možná už nikdy nevrátí. Přímo naproti místu útoku, v předposledním patře, měl byt Nikolaj Markovič. „Spali jsme s manželkou vedle zdi bez okna. Moje manželka se stihla úkryt pod peřinou, já to nestihl a trochu mě to zranilo,“ vzpomíná. I jeho byt je neobyvatelný. Nefunguje tu elektřina, neteče voda, plyn je odpojený. V panelech jsou viditelné praskliny.
Před válkou bylo Záporoží branou k moři. Teď je poslední výspou Ukrajiny a řeka Dněpr se stala frontovou linií.
