Moskva - Zastavit reformní proces sovětského prezidenta Michaila Gorbačova a zabránit rozpadu sovětského impéria, to chtěla hrstka milovníků starých pořádků v srpnu 1991 - 19. srpna se pokusila o státní převrat v tehdejším Sovětském svazu. Ten den časně ráno oznámil sovětský rozhlas a televize, že moci v zemi se ujímá Státní výbor pro výjimečný stav. Členové samozvaného výboru uvedli jako jeden z důvodů neschopnost Gorbačova vládnout kvůli zdravotnímu stavu. Výročí rozpadu SSSR byl věnován dvouhodinový Speciál ČT24.
Gorbačov byl v té době zcela zdráv a trávil dovolenou na Krymu. Akce osmičlenného pučistického výboru, který vedl tehdejší sovětský viceprezident Gennadij Janajev, se nakonec zcela minula účinkem. Nejenže skončila po třech dnech fiaskem, ale ještě ve stejném roce vedla k zákazu činnosti sovětské komunistické strany (KSSS) kvůli podílu jejích představitelů na přípravě pokusu o puč a nepřímo také způsobila rozpad SSSR.
Gorbačov pro The Guardian: Bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov lituje, že na jaře 1991 neopustil komunistickou stranu a už tehdy nezaložil vlastní reformní uskupení. Přiznal to v rozhovoru pro britský deník The Guardian. „Příliš dlouho jsem se snažil reformovat komunistickou stranu,“ připustil vůbec poprvé Gorbačov. Dodal, že měl rezignovat v dubnu 1991 a vytvořit novou reformní stranu, protože komunisté brzdili přijetí nezbytných změn.
Jako každý převrat měly i srpnové události své hrdiny a poražené. Smutným hrdinou se stal Gorbačov, který byl v době pokusu o převrat pučisty izolován na Krymu. Hrdinou dne se stal tehdejší ruský prezident Boris Jelcin, který se postavil do čela spontánního odboje proti pučistům. Stojící na tanku imponoval celému světu jako obránce ruské demokracie a definitivně tak zatlačil do pozadí Gorbačova, který nedokázal dostatečně odsoudit roli KSSS při převratu.
Pro Jelcina znamenalo potlačení puče osobní vítězství nad Gorbačovem. Ten musel také rezignovat na funkci generálního tajemníka strany. Koncem roku byla současně se zánikem Sovětského svazu zrušena funkce sovětského prezidenta a první a současně poslední sovětský prezident Gorbačov se stáhl do politického ústraní.
A co se vlastně tehdy v Moskvě stalo? Pučisté po oznámení o převzetí moci vyhlásili v části impéria výjimečný stav; tisk a televizi podrobili cenzuře a do Moskvy vyjely tanky, které zatarasily přístupové cesty především k takzvanému Bílému domu, sídlu ruského parlamentu. K budově se stáhly desítky tisíc Moskvanů, kteří začali stavět barikády, aby chránili Jelcina, jenž se postavil do jejich čela.
Jelcin odmítl výbor pro výjimečný stav, vyzval k občanské neposlušnosti a svým dekretem rozpustil všechny výkonné sovětské orgány. Druhý den prohlásil členy výboru za zločince a převzal velení nad ozbrojenými silami na ruském území. Třetí den se situace vyhrotila a při manévrech tanků přišli tři lidé o život. Útok na Bílý dům se však nekonal. Vojenské jednotky dostaly povel, aby se stáhly, státní výbor byl rozpuštěn a jeho členové zatčeni. Gorbačov se poté vrátil do Moskvy.
Osm členů pučistického výboru a s nimi spojených pět vysokých funkcionářů bylo vzato do vazby. Proces se kvůli zdravotním problémům obžalovaných vlekl. V roce 1992 byli pučisté posláni do domácího vězení a v únoru 1994 je ještě před vynesením rozsudku ruský parlament amnestoval. Jeden člen výboru, ministr vnitra Boris Pugo, spáchal sebevraždu.
Sovětský svaz už neexistuje, ale na pozůstatky lze narazit na každém kroku
„Po puči získali Rusové demokracii jen v uvozovkách,“ napsal svého času list Vedomosti. Jedinečnou příležitost vzít osud do vlastních rukou se využít nepodařilo, a tak se chodí hlasovat, ale nikoliv volit. Blahopřát lze jedině všemocné byrokracii, která dosáhla postavení a blahobytu, o jakém se carským a sovětským úředníkům ani nesnilo.
Rozčarování je patrné i z průzkumu nezávislého střediska Levada: třetina Rusů považuje srpnový puč za pouhou epizodu v boji o moc, dvě pětiny za tragédii se zhoubnými následky a desetina za vítězství demokratické revoluce, která skoncovala s vládou komunistů. Od té doby podle poloviny dotázaných nabral vývoj nesprávný směr, zatímco jen čtvrtina je přesvědčena o opaku; stejné množství nemá názor.
„Sovětský svaz už 20 let neexistuje, ale na pozůstatky lze narazit na každém kroku. Nejen hmotné, ale i mentální a to je ještě horší,“ napsal komentátor Georgij Bovt. Sovětská milice se jen přejmenovala na policii, zůstala armáda složená z branců a ze sovětských důstojníků, jakož i pracovní knížky a povinná registrace místa pobytu. Přežilo v podstatě sovětské školství a zdravotnictví, které není ani soukromé, ani bezplatné. Z obrazovek nemizí staré písně a filmy, které stále nemohou vystřídat obrázky neexistující lepší budoucnosti. V mauzoleu na Rudém náměstí spočívá nabalzamovaný Lenin. „Strach ze změn a z odmítnutí prvků zkrachovalého systému se dal zpočátku ještě vysvětlit tím, že se do konce nevěřilo, že opravdu zkrachoval… Kam kráčíme? Odpověď chybí,“ dodal.
