Islámábád - Pověstná K2 – druhá nejvyšší hora světa vysoká 8 611 metrů. Poprvé na ni vystoupila 31. července 1954 v 18:00 italská expedice, kterou vedl profesor geologie Ardito Desio. Na vrcholu stanuli dva z jejích členů, kterými byli zkušení horští vůdci Lino Lacedelli a Achille Compagnoni, kteří se domů vrátili jako národní hrdinové. Na další úspěšný výstup si potom hora musela počkat celých třiadvacet let. Dodnes patří k nejhůře dostupným osmitisícovým vrcholům a počtem neúspěšných pokusů o výstup drží mezi osmitisícovkami primát.
Po návratu expedice ale začal kolotoč vzájemného osočování, lží a soudních sporů. Již v první zprávě o expedici a později i knize o výstupu totiž Desio „upozadil“ fakta, která s hrdinstvím čestných mužů a kamarádstvím horolezců nešla zcela dohromady. Do obtížného postavení se tak dostal tehdy nejmladší účastník expedice, téměř neznámý horolezec Walter Bonatti, který nové národní hrdiny obvinil, že jej opustili v zóně smrti a zavinili i trvalé zmrzačení jednoho z pakistánských výškových nosičů.
Nejmladší člen osočil vrcholový tým, že ohrozili život jeho i nosiče
"Když jsem stanul na vrcholu, začal jsem brečet. Nestydím se za to. Poklekl jsem na kolena a brečel. Myslel jsem na to, že i my - Italové - jsme dokázali něco pěkného. Bylo to velké vítězství."
Den před úspěšným prvovýstupem měl Bonatti s nosičem Mahdím vynést z výškového tábora č. 8 kyslíkové lahve pro vrcholový tým Compagnoniho a Lacedelliho. Ti se nacházeli v táboře č. 9, který však byl zbudován výrazně výš, než bylo původně plánováno. Zcela vyčerpaný výškový nosič proto nebyl schopen vystoupit do jeho bezpečí a společně s Bonattim tak byl nucen nouzově zabivakovat ve výšce 8 100 metrů. Kvůli náročnému bivakování se u vyčerpaného nosiče objevily vážné omrzliny a Bonnatti s ním musel okamžitě sestoupit. Lahve s kyslíkem zanechali na místě plánovaného tábora a za značných potíží se oběma podařilo dosáhnout bezpečí nižších táborů. Vrcholová dvojice zatím vyzvedla kyslík a vystoupila na vrchol.
Bonnattiho tvrzení, že jej opustili v zóně smrti a zavinili tak zmrzačení výškového nosiče, nejenom že ostatní účastníci expedice odmítli, ale naopak obvinili Bonattiho z pokusu o sabotáž výstupu užitím kyslíku, který byl určen pro vrcholové družstvo, protože podle nich hodlal mladý ambiciózní horolezec podniknout prvovýstup sám. V Desiově zprávě byl Bonnattiho bivak popsán jako okrajová záležitost a vážné omrzliny nosiče jako běžné riziko podnikání. Posunutí tábora bylo vysvětleno Compagnonim a Lacedellim nebezpečím padajících séraků. Postiženému nosiči přiznala italská vláda důchod a odškodnění a zdálo se, že kauza je vyřešena. Bonatti, který uskutečnil například první výstup na Gasherbrum IV v roce 1958, se v horolezecké komunitě stal nepopulárním a v roce 1965 se vzdal horolezectví.
Spory měly dohru i po deseti letech, a to před soudem
Deset let po slavném výstupu propukla kauza, o které se do té doby hovořilo výhradně v užší horolezecké komunitě, nanovo. Horolezecký publicista Nino Giglio zveřejnil sérii článků založených zejména na rozhovorech s Compagnonim, v nichž se tvrdilo, že Bonnatti používal kyslík určený vrcholovému týmu a opravdu sabotoval vrcholový útok s cílem vystoupit na horu sám. Bonatti se dalšímu nařčení bránil soudně a ve sporu zvítězil mimo jiné i proto, že byl schopen spolehlivě dokázat, že nemohl spotřebovávat kyslík, protože mu chyběla maska a další příslušenství, a že si naopak nedostatek kyslíku vrcholové družstvo způsobilo samo, neboť s ním nakládalo více než nehospodárně. Zároveň poukázal na fakt, že sice opravdu chtěl dosáhnout vrcholu, ale chtěl jej dosáhnout bez kyslíku a byl na to skutečně připraven. To dokazuje i fakt, že přenocoval ve výšce 8 100 metrů a po obtížném bivakování měl ještě dostatečnou kondici k dopravení postiženého Mahdího do nižšího tábora.
Bonatti naopak prokázal, že jen posunutím tábora mu byl, jako fyzicky nejzdatnějšímu účastníku celé expedice, znemožněn výstup na vrchol. Protože se však netajil tím, že na vrchol chce vystoupit bez kyslíku, bylo zřejmé, že by tak zcela zastínil úspěch zbývajících horolezců. Vyslovil tak před soudem domněnku, že právě to bylo pravým důvodem k posunutí tábora č. 9 do vyšší polohy.
Pravda vyšla najevo až po 42 letech
Celou pravdu se pokusil Bonatti popsat i ve své autobiografii. Nicméně navzdory vítězství v soudním sporu s novinářem Giglioim stále přetrvávaly pochybnosti a zůstávaly dvě verze příběhu. Po dlouhých dvaačtyřiceti letech se k celému případu poprvé vyjádřil i do té doby mlčící druhý člen vrcholového týmu Lino Lacedelli. Ve své knize publikované v roce 1996 plně potvrdil Bonattiho verzi a za lži svých druhů se omluvil. Oficiálního uznání a omluvy v této věci se však Bonattimu dostalo až v roce 2008, kdy se k celé věci postavil čelem Club Alpino Italiano (CAI). Ten na základě všech dostupných pramenů, svědeckých výpovědí a důkazů sestavil zprávu nejenom očišťující Waltera Bonattiho, ale konstatující, že Lacedelli a Compagnoni skutečně opustili své druhy a vystavili je vážnému ohrožení na svazích druhé nejvyšší hory světa.
Datum 31. červenec se zapisuje zlatým písmem i do československého horolezectví. Právě v tento den v roce 1983 ve 20:45 stanuli na vrcholu K2 v rámci italské expedice Sinkiang China 1983 Josef Rakoncaj a Agostino Da Polenza. Na vrchol dvojice vystoupila severním hřebenem (Japonskou cestou). Rakoncaj K2 zdolal jako svoji první osmitisícovku a na K2 se vrátil ještě v roce 1986. Stal se tak jedním z mála horolezců, kteří vystoupili na K2 hned dvakrát. Podrobnosti na serveru Horolezecká abeceda.
