Santiago de Chile - Už ve středu by mohli záchranáři začít vyprošťovat horníky zavalené v chilském dole. V sobotu ráno dokončili dělníci záchranný vrt, teď ho kontrolují, jestli je bezpečný. Samotné vytahování havířů na povrch by mělo trvat asi 48 hodin. Jak upřesnil zpravodaj ČT Petr Zavadil, záchranáři začali vyztužovat tunel ocelovými tyčemi, pak se provede bezpečnostní zkouška. Třiatřicet horníků uvěznil zával pod zemí před 66 dny.
Záchranáři 66 centimetrů široký tunel vyztuží na prvním stometrovém úseku ocelovými trubkami, které mají zabránit padání kamenů do záchranné klece. Trubky mají průměr 62 centimetrů a jejich stěny mají dva centimetry. Práce na vyztužování začaly již v noci na dnešek a měly by skončit v pondělí, sdělil vrchní inženýr Andrés Sougarret, který záchranné práce koordinuje. Dalších zhruba 48 hodin si vyžádá instalace zařízení k vytahování horníků. Pak se začnou horníci vytahovat na povrch; záchrana každého z nich potrvá okolo hodiny. Operace by měla trvat asi 48 hodin.
Chilský ministr důlního průmyslu Laurence Golborne:
„Ještě jsme nikoho nezachránili. Záchranná operace skončí, až důl opustí poslední člověk, který tam je.“
Pořadí zachraňovaných se bude řídit modelem, který je ze záchranářství znám: nejprve ti nejobratnější, schopní reagovat na nějaký problém, pak ti nejslabší a nakonec ti nejsilnější, schopní čekat nejdéle.
Při vytažení na povrch budou oči horníků chránit před slunečním světlem speciální brýle. Každý bude vyšetřen v polní nemocnici a bude mu poskytnuta první pomoc. Bude-li to umožňovat jejich zdravotní stav, setkají se ve speciální místnosti se svými nejbližšími. Pak je čeká zevrubná lékařská prohlídka.
Ti ze 33 horníků, kteří si to přáli, dostali už pod zemí na dálku jakýsi výcvik, pokud jde o poskytování interview médiím a řečnickou techniku.
Jak horníci trávili 66 dní pod zemí
CO JEDLI? Od závalu 5. srpna do navázání kontaktu s povrchem o 17 dní později si horníci rozdělovali jídlo na přesně stanovené dávky - dvě lžíce tuňáka, půl sušenky a půl sklenice mléka každých 48 hodin. Jakmile je záchranáři objevili s pomocí úzkého vrtu, začali jim dolů posílat vodové želé, polévku a léky úzkými plastikovými trubkami. Později je lékaři převedli na pevnou stravu zahrnující maso a rýži; příjem byl omezen na 2200 kalorií denně, aby muži zůstali dost štíhlí, aby prošli chystanou evakuační šachtou o průměru pouhých 66 centimetrů. V tunelu nedaleko úkrytu, v němž při závalu našli útočiště, si muži postavili chemickou toaletu a latríny; trubka jim zajišťovala pitnou vodu.
JAK KOMUNIKOVALI? První známka života od horníků přišla 22. srpna, kdy se ozvalo klepání na hlavici vrtáku, který se dostal až do dolu. Záchranáři vrták vytáhli a našli na něm připevněný vzkaz: „Všech 33 z nás v úkrytu je v pořádku.“ Jakmile první vyvrtaná díra zajistila spojení s muži, začaly trubkami proudit dopisy od milovaných a blízkých. Později fibrooptická linka poskytla možnost telefonátů a videokonferencí. Lékaři také dolů poslali biometrický pás, který umožňuje sledování horníků a bezdrátovou technologií na povrch předává informace o jejich životních funkcích.
JAK VYPADAL JEJICH DENNÍ REŽIM? Jakmile byli objeveni, vytvořili si muži rychle pravidelný stravovací režim zahrnující snídani, oběd, večeři a odpolední čaj. S pomocí drátů s pětisetwattovým elektrickým proudem rozmístili světla simulující den a noc, aby minimalizovali dopad návratu na povrch. Fyzioterapeuti jim naordinovali pravidelné cvičení, aby se muži udrželi v kondici na návrat únikovou šachtou, v níž budou možná muset až hodinu vydržet ve stejné pozici. V posledních týdnech pomáhali horníci při vrtání šachty a na směny odklízeli kamení, které padalo do tunelu.
JAK SE BAVILI? Několik ze zavalených mužů jsou fotbaloví fanatici a jeden z nich hrál fotbal profesionálně, a tak navzdory izolaci se jim podařilo zajistit přímé přenosy zápasů, jako například Chile s Ukrajinou. Dívat se také mohli na videonahrávky fotbalových velikánů, jako byl Pelé či Maradona, a ve svém útočišti si vytvořili malé „kasino“, kde hráli karty, domino a kostky. V posledních týdnech psychologové dovolili poslat jim dolů poslední vydání novin. Horníci také dostali malé hudební přehrávače, stejně jako bible či růžence posvěcené papežem Benediktem XVI. Kuřáci si ale museli vystačit s nikotinovými náplastmi. Jedním z nejcennějších dárků pro horníky byla malá videokamera, na kterou si nahráli velké části svého údělu. Navzdory riziku, v němž přežívali, si muži udrželi dobrou náladu a nejnadanější vtipálci mezi nimi namluvili na kameru osm hodin svých nejoblíbenějších vtipů.
