„Ukrajinská média jsou mladší sestra propagandistických struktur Ruska,“ vysvětluje ruský novinář Pavel Kanygin z opozičního listu Novaja gazeta s tím, že na informační kampaň má Kyjev méně peněz než Kreml. V Rusku je podle něj svoboda slova výrazně menší než na Ukrajině. Pavel Kanygin byl hostem pořadu Události, komentáře.
Jak dva roky od Euromajdanu rostou na Ukrajině a v Rusku emoce?
Mohu říci, že v Rusku naštěstí začíná téma Ukrajiny a hysterie s ním spojená postupně poněkud ubývat. Naše propagandistická mašinérie věnovala událostem na Ukrajině nesmírnou pozornost a velmi zkreslovala, co se tam odehrávalo. Mluvila o tendencích a náladách, všechno se ale podávalo jednostranně. Teď po dvou letech mohu říci, že Rusko se pustilo do něčeho jiného, do války v Sýrii, a naštěstí pro Ukrajinu klesá pozornost na ni k nule. Považuji to za pozitivní vývoj a znamení.
Ruská propaganda se tedy utlumuje. Z ukrajinské strany se jistě také objevovala nějaká propaganda. Umíte popsat základní znaky ruské a ukrajinské propagandy?
Dají se udělat paralely, protože samozřejmě existují společné rysy. Někdy se zdá, že ukrajinská média jsou něco jako mladší sestra nebo mladší bratr propagandistických struktur Ruska. Zní to možná směšně, možná dotčeně, ale ukrajinská média opakují stejné postupy a stejné metody, které ovšem ruská média využívají lépe, protože mají k dispozici více prostředků a peněz. Na Ukrajině je zdrojů méně, a proto všechno vypadá méně přesvědčivě, pokud tedy mluvíme o propagandě. Přesto však na Ukrajině existuje určitý prostor pro svobodnou činnost novinářů, pro jejich normální práci a tvůrčí činnost. V Rusku to tak není a to je třeba mít na paměti.
Četl jsem rozhovor s novinářkou televize Dožď, která říkala, že přece jenom nějaký prostor pro svobodnou žurnalistiku ještě v Rusku je. Nesouhlasíte?
Ale souhlasím. Já jenom mluvím o proporcích, v tom je situace na Ukrajině mnohem svobodnější. Ano, v Rusku jsou dosud média, na kterých je pořád možné se vyslovit, pronést i opoziční názory a zabývat se skutečnými novinářskými šetřeními, ovšem všechny publikace a platformy spočítáte na prstech jedné ruky, například Novaja gazeta, potom RBK nebo právě kanál Dožď, ale je jich dohromady opravdu málo, strašně málo pro tak velkou zemi jako Rusko.
Kde vzniká propaganda a kdo ji šíří?
Tím se samozřejmě zabývají výlučně státní struktury, státní televize, státní rozhlasové vysílání. Zdrojem myšlenek jsou ruské mocenské orgány, protože je pro ně výhodné vytvářet informační pozadí a podání určitých událostí. Vše se děje ve prospěch mocenských úřadů, které nechtějí vidět žádný kvas uvnitř ruského veřejného mínění. Je ale třeba poukázat také na problém autocenzury. To je stejně vážné a kolikrát je to ještě nebezpečnější než otázka stínového regulování ze strany státu. Když novinář sám zná hranici, kam až smí, dopředu si dává červené praporky nebo se klepne přes ruce, když se mluví o určitých tématech nebo šetřeních. Když ví, že právě za tohle by mohl zaplatit svým pracovním místem, zdravím nebo bezpečím svých blízkých.
