S teroristickými útoky a migrační krizí se ze šátků muslimských žen stal pro řadu Evropanů symbol nežádoucí jinakosti a nesrozumitelné tmářské tradice. Zahalování přitom mnohé vyznavačky islámu vnímají jako nedílnou součást své kulturní i genderové identity, šátky a závoje do ženských šatníků navíc nevnesl islám.
O tom, zda mají muslimské ženy skrývat své vlasy a případně i tělo a tvář, nemá jasno ani islám sám. Podle jednoho z výkladů Korán o ničem takovém vůbec nemluví, podle druhé a drtivě převažující interpretace se ale zahalování muslimek opírá právě o svatou knihu.
V první řadě ovšem Korán představuje spis, který vznikl ve společnosti zcela ovládané muži, a jako takový věnuje ženskému odívání jen velice okrajový prostor. Ve svých sto čtrnácti súrách (kapitolách) se jím zabývá pouze na dvou místech a navíc poměrně vágně, z čehož pramení také protichůdné interpretace.
Stojí psáno v súrách
Za klíčovou pasáž bývají tradičně označovány verše ze čtyřiadvacáté súry, které doslovně uvádějí: „A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá.“
Druhá určující zmínka pochází z třiatřicáté kapitoly a káže: „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy.“
Jádrem obou vyslovených přikázání – a důvodem, proč se muslimky v rozdílné míře halí – je tak v první řadě snaha vyvarovat se ženské vulgárnosti a současně zajistit, aby se příliš odhalené ženy nestaly pro své okolí sexuálním terčem. To potvrzuje i arabista Bronislav Ostřanský: „Ústřední imperativ, který je v Koránu na rozdíl od šátku přes vlasy naplno vyslovený, je cudnost. Šátek nemá smysl, pokud se žena cudně nechová.“
Když se ale ve Francii rozběhla debata o (ne)vhodnosti nošení muslimských plavek známých jako burkiny, projevil premiér Manuel Valls vyznavačkám islámu zásadní nepochopení, když prohlásil: „Jako kdyby byla odhalená žena nečestná, a tak musí být zakrytá. Proti tomu musíme bojovat.“
Muslimka, která si burkiny na jihofrancouzskou pláž oblékla, by si bez nich přitom (s ohledem na výše zmíněné principy) nečestná a necudná opravdu připadala.
Už ve staré Mezopotámii…
Zahalování žen do šátků a závojů navíc nelze chápat jako produkt islámu. Mohamedovo náboženství do sebe zkrátka jen při svém vzniku v sedmém století absorbovalo zvyky a rituály, které na Blízkém východě platily už dříve.
Mezopotámské zákonodárství přesně stanovovalo rozdíl mezi prostovlasou otrokyní či prostitutkou a svobodnou a urozenou ženou, kterou měl halit závoj coby znak vznešenosti a nedotknutelnosti (na rozdíl od konkubíny). Publicistka Jennifer Heatová dodává, že první zmínka o zahalování žen se dá najít již v asyrském právním textu ze třináctého století před Kristem.
Pokrývka hlavy byla ve starověku nezbytná také mezi Židy, z obdobných důvodů jako v Asýrii: prostovlasé ženy šlo zaměnit za prostitutky. Americký historik Will Durand uvádí, že se s nezahalenou ženou mohl muž rozvést, aniž by se s ní finančně vypořádal, profesor biblické literatury Menachem Brayer doplňuje, že za nezahalenou hlavu bylo možné Židovku pokutovat kvůli údajné nedůstojnosti. O šátku, který kryje hlavu Rebeky, se pak zmiňuje i starozákonní kniha Genesis.
S cudným zahalením pracuje také rané křesťanství, když je v listu Korintským obhajuje apoštol Pavel. Některé odnože křesťanství (amišové a mennonité) vyžadují po ženách krytou hlavu až do současnosti. A Nancy Etcoffová ve své knize Proč krása vládne světu zmiňuje, že ve stejné době, kdy psal Pavel svůj list, mohlo dojít k rozvodu kvůli nezakryté ženské hlavě také ve starém Římě.
Islám, vzniklý šest století po křesťanství a tisíce let po judaismu i existenci mezopotámských říší, tak jen pokračuje v blízkovýchodní tradici ženského šacení. I z toho důvodu nejde hidžáb – šátek muslimky – vnímat výlučně jako náboženský symbol, ale také jako projev zdejší kulturní tradice, byť ji západní společnost, navyklá kvůli módním revolucím 20. a 60. let na spořeji oděné ženy, může chápat jako puritánskou.
„Souvislost způsobu zahalování s výkladem islámu je nesporná,“ podotýká orientalista Ostřanský. „Na druhé straně je ale třeba zdůraznit, že způsob zahalování se odvíjí od lokálních daností, které souvisí nejen s náboženstvím, ale i s danostmi sociálními, kulturními, historickými a v neposlední řadě je třeba zdůraznit, že zahalování muslimek také podléhá módě.“
Součást identity
Západní feminismus šátek většinou vnímá jako konzervativní a do značené míry provokativní symbol patriarchální převahy. Jedním z potvrzení tohoto pohledu byl dopad islámské revoluce v Íránu, která na sklonku sedmdesátých let svrhla liberální režim šáha Pahlavího a nastolila vládu náboženského fundamentalismu.
Součástí společenských změn bylo i opatření, které ženám v roce 1979 šátky povinně předepsalo, a některé mladé Íránky ho dnes obcházejí za pomoci mobilní aplikace, která hlásí pohyb morální policie dohlížející na dodržování náboženských regulí.
Pro řadu jiných muslimek ale hidžáb i konzervativnější formy zakrývání v podobě nikábu (odhalený je jen průhled očí) nebo burky (tvář je zcela skrytá) představují součást jejich identity, a to nejen v rovině náboženské, ale také genderové, protože dívky si hlavy začínají obvykle přikrývat současně s menstruací, čili v době, kdy se stávají ženami. Dětí se nošení šátků netýká.
Generační vzdor a módní domy
V sedmdesátých letech mělo zahalení ženské hlavy navíc i politicko-společenský význam. „V 50. a v 60. letech se zdálo, že náboženství v muslimských zemích udělá to, co na Západě, a pomalu se přesune do roviny osobní religiozity, protože celý třetí svět byl v této době ovlivněn různými více či méně sekulárními experimenty: arabským socialismem, baasismem a autoritářskými vojenskými režimy,“ uvádí orientalista Ostřanský.
Smrt egyptského prezidenta Násira, prohraná jomkipurská válka proti Izraeli, ropný šok a zmiňovaná íránská islámská revoluce ale otřásly poměry na celém Blízkém východě a způsobily společenskou frustraci i generační revoltu, která se odvracela od životního stylu inspirovaného Západem a posílila tradičnější – islámu nakloněné společenské projevy. Mezi ně se přirozeně zařadilo i prodloužení sukní a rukávů a překrývání hlavy.
Nutně tak nešlo jen o projev náboženského vytržení, ale také protestu. Jeden z argumentů ve prospěch šátků totiž zároveň obsahuje kritiku Západu: tradiční oblečení má muslimky uchránit před sexuálním harašením, ale i před diktátem západního ideálu krásy a před společenským tlakem na bezchybnou postavu oblečenou do modelů, které nadiktovaly opět západní módní domy.
Současnost ale ukazuje, že se tento útěk před Západem úplně nezdařil, protože na muslimskou klientelu začínají reagovat samotní návrháři; dvojice Dolce & Gabbana počátkem letošního roku vzbudila mimořádnou pozornost, když představila luxusní kolekci šatů doprovozených právě hidžábem.
Nikáby z Rijádu
Významný vliv na návrat žen k zahalování – a v tomto případě nejen vlasů, ale s výjimkou očí celého obličeje – má v posledních dekádách také kontroverzní kulturně-náboženská politika Saúdské Arábie.
Ta prostřednictvím náboženských cest svých imámů a finančních dotací na stavbu mešit rozšiřuje prostor pro salafismus, rigidní a fundamentalistickou větev islámu, která tvoří saudskoarabskou státní ideologii a která nemá daleko ke zmutování do sunnitského fanatismu.
„Zahalování je na postupu a salafismus je menšinový výklad islámu, za kterým stojí velké finanční zdroje,“ dodává Ostřanský. „Mluví se o tom jako o vnitro-islámské misii, která se v muslimských zemích snaží získávat věřící na svou stranu. Jako o válce o srdce muslimů.“
