Ciudad de México – Na Blízkém východě umírá kvůli týrání podle mezinárodních organizací nejméně jeden sluha týdně. V zemích jako Katar nebo Saúdská Arábie přitom cizinci tvoří víc než 90 procent pracujících. Některé státy už přijaly zákony na jejich větší ochranu. Osudy týraných služebných v arabských domácnostech přitáhly pozornost poté, co americká policie osvobodila dvě Filipínky z rezidence saúdského diplomata ve Washingtonu.
Slibům o pracovních příležitostech podlehnou každý rok statisíce žen z Afriky a z jihovýchodní Asie. S příslušnou agenturou podepíšou smlouvu na dva a více let. Jenže místo závratného platu přicházejí o doklady i o svobodu. Noví pánové služebné nepouštějí z domu a nutí je pracovat třeba až 20 hodin denně. Neplatí jim a často je bijí nebo sexuálně zneužívají.
Některé země už proto svým obyvatelům zakazují v arabském světě pracovat. Filipínská velvyslanectví pro své občany dokonce zřídila nouzovou linku. Pro zneužívané oběti také zavedla zvláštní programy, které jim mají usnadnit návrat do společnosti. Nepál nebo Indonésie zakázaly mladým ženám v arabských zemích pracovat úplně.
V Mexiku sahají podle amerikanisty Kryštofa Kozáka kořeny obchodu s lidmi do sedmdesátých a osmdesátých let, kdy začala masovější migrace lidí ze střední Ameriky dál na sever. Mexiko je podle něj tranzitní zemí nejen pro drogy z Kolumbie a zbytku Latinské Ameriky, ale i pro migranty. „Každoročně mluvíme o desítkách tisíc případů, z toho se podaří vyšetřit pouze desítky a stovky,“ dodává.
Týraná Eli vyvázla zdravá, pomáhá stovkám dalších zájemkyň o práci v zahraničí
Eli se v roce 2007 rozhodla odejít pracovat do ciziny. Doma v Indonésii šanci na dobré živobytí neměla. Zprostředkovatelská agentura jí nabídla místo v Dubaji, jenže její šéf ji okamžitě začal sexuálně obtěžovat.
Eli Anita, zneužívaná služebná
„Začal se hrozně vztekat, bil mě a několik hodin mě držel v koupelně.“
Indonésanka se ale nenechala zlomit a vyprosila si na svém zaměstnavateli nové místo. Netušila ale, že ve skutečnosti míří do válkou zmítaného Iráku. Hned po příletu jí vzali pas. Kde se ocitla, došlo Eli ve chvíli, kdy zastavili u prvního kontrolního stanoviště amerických vojáků. „Vy mě posíláte do Iráku a tvrdíte, že je to část Itálie,“ telefonovala zoufalá Eli do agentury. Tam jí ale odpověděli, že už za ni dostali 4 500 dolarů, agentura ji jednoduše prodala.
Několikrát se Eli pokusila uprchnout, ale lidé z agentury ji vždy našli, dovlekli zpátky a tvrdě zmlátili. Nakonec se jí podařilo zkontaktovat mezinárodní odbory, které vyjednaly její návrat do Indonésie. Vyvázla zdravá, a tak teď o nebezpečích práce v arabských zemích vypráví stovkám dalších zájemkyň.
Jak ale upozorňují odborníci, stejně jako v případě asijské levné módy nebo polévky ze žraločích ploutví, dokud samotné klienty nezačne zajímat, proč a v jakých podmínkách pracují sexuální pracovnice, je málo naděje, že poptávka po „lidském zboží“ klesne.
