Sedmadvacet vrcholných představitelů zemí Evropské unie si v Římě po šedesáti letech připomnělo podpis smluv, které vytvořily Evropské hospodářské společenství, a položily tak základy EU. V následné deklaraci lídři sedmadvacítky potvrdili společnou cestu i po chystaném odchodu Britů a zavázali se, že Unie musí být do deseti let bezpečná a sociálně odpovědná.
„Evropa jako politická entita bude buď jednotná, nebo nebude vůbec,“ prohlásil v osobněji laděném projevu stálý předseda Evropské rady („unijní prezident“) Donald Tusk s tím, že jenom jako jednotný celek může Unie Evropanům garantovat svobodu a nezávislost coby každodenní realitu, a nikoliv pouhý sen.
Připomněl také, že se smlouvy zakládající Evropské hospodářské společenství podepisovaly jen dvanáct let po konci nejbrutálnějšího konfliktu v moderních dějinách - a nepřímo upozornil, že mezi jejich signatáři byly vedle zemí Beneluxu a Itálie také Německo a Francie, dva letití rivalové, kteří kontinent nasměrovali ke dvěma válkám.
„Přes všechny tragické okolnosti nedávné historie se (signatáři) rozhodli plně věřit v jednotu Evropy,“ podotkl Tusk. „Měli Kolumbovu odvahu vplout do neznámých vod a objevit nový svět. Tak mi řekněte, proč bychom měli nyní ztrácet víru ve smysl jednoty? Jen proto, že se stala realitou, že nás začala nudit a unavovat?“
Bezpečná a spravedlivá Unie do deseti let
Výroční deklaraci podepisovali unijní lídři ve stejném sále paláce dei Conservatori na římském Kapitolu, kde šestice starých členských zemí Evropské hospodářské společenství založila. Britové se k němu připojili o šestnáct let později – a nyní už podstatně početnější evropský spolek oznámil, že jeho existence má smysl i bez Londýna.
Nejvyšší představitelé sedmadvaceti členských zemí včetně českého premiéra Bohuslava Sobotky se ve společném provolání přihlásili k tomu, že Evropská unie musí být jednotná a nedělitelná, navzdory plánovanému brexitu.
Do deseti let by pak mělo být celé společenství bezpečné, prosperující, konkurenceschopné a sociálně odpovědné. K tomu se unijní státy zavázaly v podobě čtyř vytýčených cílů:
- V otázce bezpečnosti deklarace pod vlivem migrační krize mluví o zabezpečených vnějších hranicích, účinné a udržitelné migrační politice a boji proti terorismu. Vedle toho chce společenství posilovat vlastní obranné systémy.
- V otázkách mezinárodní politiky si evropští lídři kladou za cíl budovat stabilní a prosperující zóny ve svém jižním a jihovýchodním sousedství; právě státy subsaharské Afriky a Blízkého východu kvůli své relativní blízkosti představují pro Unii destabilizační prvek.
- V ekonomické rovině nadále platí zájem na propojeném jednotném trhu. Hospodářský růst chce společenství stimulovat investicemi a reformami, které budou směřovat k dokončení hospodářské a měnové unie.
- V sociálních otázkách deklarace akcentuje, že Unie bere v potaz odlišnosti jednotlivých národních systémů; rovné příležitosti chce ale razit pro všechny své občany bez rozdílu a hodlá snižovat sociální i ekonomické vyloučení.
Takzvané římské smlouvy o vytvoření Evropského hospodářského společenství (EHS) a Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) položily základní kámen ke vzniku dnešní Evropské unie. Představitelé Německa, Francie, Itálie a zemí Beneluxu je v italské metropoli podepsali 25. března 1957 a tentýž den k nim připojili i pět let existující Evropské společenství uhlí a oceli, jehož byly členy. Souběžně s tím na italském summitu vznikla Evropská investiční banka a Evropské parlamentní shromáždění.
Takzvané římské smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958, trvalo ale dalších 35 let, než v členských zemích Evropských společenství (ES) začal - ovšem s četnými výjimkami - fungovat jednotný vnitřní trh, tedy volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu.
Zárodkem západoevropské ekonomické integrace se vlastně stala již celní unie Belgie, Nizozemska a Lucemburska (Benelux), která vznikla 1. ledna 1948, kdy smlouva o jejím založení vstoupila v platnost. Tyto tři země pak byly spolu s Francií, Itálií a Německem zakládajícími členy Evropských společenství. První rozšíření Evropského společenství - o Dánsko, Irsko a Británii - se uskutečnilo 1. ledna 1973.
Je „tempo“ totéž co „rychlost“?
Text rovněž zmiňuje, že jednotlivé země postupují sice za jedním cílem, ale v případě potřeby různým tempem a s různou intenzitou. Jedná se o kompromisní formulaci, která, navzdory deklarované jednotě, poodhaluje rozdílnost pohledů uvnitř společenství.
Dlouhá léta opakované heslo o „stále těsnější Unii“ totiž v době sílící skepse evropské veřejnosti vůči stávající podobě unijního projektu nahradily v posledních měsících úvahy o vícerychlostní Evropě, které vedle zemí Beneluxu začalo poprvé hlasitěji rozvíjet i stále vlivnější Německo. Východoevropské státy - včetně Česka - se k podobné možnosti stavějí skepticky v obavách, že důsledkem by bylo jejich vyloučení z některých důležitých rozhodování.
O samotné podobě se proto tvrdě vyjednávalo do posledních dní před dnešním slavnostním setkáním, a to přesto, že není právně závazný. Polská premiérka Beata Szydlová dokonce v jednu chvíli varovala, že s dokumentem souhlasit nebude, a samotný Tusk v římském projevu prohlásil, že při podpisu římských smluv otázky vícerychlostní Evropy ani odchodu z Unie nikdo neotvíral.
Politolog: Vícerychlostní Evropa už realitou je
Deklaraci nakonec podpořili všichni zúčastnění. „Velmi jsme bojovali o konkrétní formulace v prohlášení, abychom nepřipustili, že by toto prohlášení mohlo být interpretováno jako souhlas s vícerychlostní Evropou,“ řekl před podpisem deklarace premiér Sobotka. „My ho takto nevnímáme, vnímat ho takto nebudeme.“
Podle politologa z Ústavu mezinárodních vztahů Petra Koláře ale vícerychlostní Evropa realitou už je (například s ohledem na spolek států eurozóny) a deklarace, která umožňuje vytvořit rychlejší proud, to jen potvrzuje. „Přestože vícerychlostní Evropa není zmíněna, tak nyní se na nejvyšší úrovni ukázalo, že někteří budou vytvářet stále těsnější Unii, a jiní tímto směrem postupovat nebudou.“
Sobotka nicméně po summitu uvedl, že deklarace obsahuje české priority. Ambici jednoty považuje za důležitou zejména s ohledem na bezpečnost. „Obnáší to zajištění ochrany vnějších hranic, ale také společný boj proti terorismu a organizovanému zločinu,“ sdělil. Italské setkání podle něj vytvořilo „okno příležitosti“ k opětovnému získání podpory občanů členských zemí unijnímu projektu a k šanci celý blok zlepšit.
V Římě panovaly v souvislosti se schůzkou přísná bezpečnostní opatření, vláda do ulic povolala tisíce vojáků a policistů, a to i s ohledem na nedávný teroristický útok v Londýně. Široká bezpečnostní zóna v centru zasáhla rovněž do oblastí, které jsou obvykle zaplněny turisty. Místní se proto raději centru vyhýbali, uzavřeny byly o některé stanice metra. V souvislosti se schůzkou proběhlo také několik demonstrací a protestů.
