Před padesáti lety zachvátily francouzskou metropoli mohutné nepokoje, které vešly ve známost jako pařížský květen. Na jaře 1968 se tam studenti vzbouřili proti zavedenému systému. Žádali zlepšení studijních podmínek a konec gaullismu – francouzské obdoby konzervatismu. Rozbuškou bylo uzavření univerzity v Nanterre 2. května 1968. Revolta ale vedla k minimu politických změn. Na jaře 2018 vyšli nespokojení Francouzi do ulic znovu, tentokrát kvůli rázným reformám prezidenta Emmanuela Macrona.
„Pařížským jarem“ studenti před 50 lety změnili Francii, revolta se teď vrací do ulic
V roce 1968 se protestnímu hnutí téměř podařilo sesadit vládu tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla. Mladým se nelíbil konzervativní a paternalistický společenský řád. Vše ale začalo odporem studentů proti pravidlům zakazujícím spolubydlení dívek a chlapců na kolejích.
Již 22. března skupina studentů, básníků a hudebníků obsadila budovu univerzity v Nanterre a uspořádala tam schůzku o třídní diskriminaci ve francouzské společnosti a o politické byrokracii, která ovládá školní finance.
Charles de Gaulle
Následovalo období střetů mezi studenty a úřady, na jehož základě vláda 2. května uzavřela univerzitu v Nanterre. O den později se sešli studenti na Sorbonně, aby protestovali proti zavření a výhrůžkám vyloučení studentů z Nanterre. Policie budovu evakuovala. Následná manifestace 6. května se postupně zvrhla v tvrdé pouliční bitky s policií.
Barikády i generální stávka
Prezident i ministři trvali na tvrdém postupu. Když bylo 9. května rozhodnuto, že Sorbonna zůstane uzavřena, rozpoutala se další vlna nepokojů. Doslovná bitva z 10. na 11. května vstoupila do historie jako „noc barikád“. Latinská čtvrť se proměnila v bojiště s
barikádami a hořícími automobily, několik desítek lidí bylo těžce zraněno.
Do té doby spíše konzervativní veřejnost odsoudila postup policie a postavila se za studentské požadavky. Premiér Georges Pompidou 11. května nařídil otevřít Sorbonnu a přistoupil na řadu studentských požadavků.
Nepokoje však pokračovaly. Spolu se studenty vystoupily i odbory požadující zvýšení mezd. Největší generální stávka ve francouzské historii paralyzovala hospodářství. Vláda 27. května podepsala s odbory dohody o mzdách a pracovních podmínkách. Ještě 30. května ale pochodovalo ulicemi Paříže téměř půl milionů Francouzů a skandovalo „Adieu, de Gaulle!“
Předčasné volby jen posílily konzervativce
Následujícího dne generál de Gaulle vystoupil v rozhlase (televize byla ve stávce), oznámil rozpuštění parlamentu a vypsání voleb na 23. června. Zároveň všem nařídil vrátit se do práce pod pohrůžkou vyhlášení výjimečného stavu. Od té chvíle nepokoje pomalu slábly. V polovině června studenti vyklidili po pětitýdenním obsazení Sorbonnu.
Z voleb nakonec vyšla vládní pravice ještě posílená a ovládala zemi více než jednu celou dekádu. Vliv komunistů klesl a naopak posílila radikální levice.
„Pro některé byl (květen 1968) okamžikem osvobození od represivního pokrytectví válečné generace. Pro kritiky naopak symbolizuje rozpad rodiny, školství a národa, které předznamenaly příchod politické korektnosti a morálního relativismu. Další v něm pak vidí skutečné vítězství a oslavu individualismu,“ píše v analýze událostí BBC.
Květen 1968 ale přece jen nastartoval sociální, kulturní, ekonomické i politické reformy, a to nejen ve Francii, ale i v jiných státech. Někteří protagonisté května 1968 se následně uplatnili v politických stranách či médiích, případně začali učit na vysokých školách a dalších institucích.
Většina institucí a struktur stejně jako vzdělávací systém nicméně přežily nepokoje bez zásadních změn. Řada francouzských univerzit se musela přesídlit z centra na předměstí, jelikož úřady se obávaly dalších protestů.
Paralelou mezi lety 1968 a 2018 je zoufalství mladých
V současné Francii rezonuje nespokojenost s reformami prezidenta Macrona. Ten čelil na jaře řadě demonstrací, které byly mířené proti změnám ve fungování státních železnic, proti novému přistěhovaleckému zákonu, ale i reformám týkajícím se přísnějších podmínek pro přijímání na vysoké školy.
V polovině dubna se konaly na univerzitním kampusu Sorbonny v centru francouzské metropole protesty, které v lecčems připomínaly květen 1968. Převážně levicově zaměření studenti odmítající reformy přístupu k univerzitnímu vzdělání blokovali vstup do areálu a vytvářeli si zásoby zápalných lahví, z megafonů zněly různé slogany. Jedním z hesel revolty z roku 1968 bylo: „Buď realista, žádej nemožné“.
Protest proti Macronovým reformám školství
Macron ale kritiku nepřijal. Prohlásil, že demonstranti jsou v menšině a že bude pokračovat v plánované liberalizaci země, která má podle něj pomoci francouzské ekonomice.
Dnes kultura protestu neexistuje, lidi už tomu nevěří. A navíc na dnešních manifestacích chybí jednota.
„Pokud je tu nějaká podobnost, je to zoufalství mladých lidí. Ale je to jiný druh zoufalství, protože sociální a ekonomický kontext není stejný. V roce 1968 se objevilo globální hnutí, rocková hudba, nová sexuální svoboda, odlišná kultura a touha změnit starý svět. Dnešní mládí čelí stagnaci, nemají k čemu tíhnout, takže ten boj je těžší,“ citoval britský list Guardian Antonia Guégana, jehož otec se před padesáti lety účastnil revolty.
„Je hrozné vidět, že se stává normou posílat zásahovou policii na univerzity,“ podotkl 27letý Guégan, který sám zažil razii v kampusu Censier, kde před pár dny policie rozrazila studentské barikády. „Nejsme v pohybu,“ reagovala skupina levicově smýšlejících demonstrantů na název Macronova hnutí Republika v pohybu, které ovládá parlament.
Jednou z odlišností oproti situaci před 50 lety je podle Guégana otázka nezaměstnanosti, která byla ve Francii roku 1968 nižší než dvě procenta – dnes se pohybuje kolem devíti procent. Mezi mladými je bez práce asi pětina, v některých oblastech ovšem skoro 40 procent. „Je to o pocitu, že neexistují nadějné vyhlídky a současně (mladí) vidí, jak vláda odstraňuje mechanismy sociální ochrany,“ upozorňuje Guégan.
GALERIE
Protesty v Paříži proti Macronovým liberálním reformám
Heslo studentů? Hlavně žádné změny
Velkým problémem pro mladou generaci je mimo jiné represivní chování policie. „Každý dnes může být na demonstracích zasažen vodními děly nebo obušky,“ upozornil Guégan s tím, že mladé rozlítily také policejní kontroly totožnosti zaměřené na nebělošské obyvatelstvo nebo vyhánění migrantů z divokého tábora v Calais.
„V květnu 1968 se měnila doba a studenti byli součástí těchto změn. Byli to optimisté, protože věděli, že příští epocha bude patřit jim. Naproti tomu dnešní demonstrující studenti jsou pesimističtí, protože mají pocit, že jejich doba je pryč. Nevolají po změně, ale za zachování (současného stavu),“ upozorňuje BBC.
A protesty mají pokračovat. Mladí doufají, že na svou stranu získají většinu společnosti. Proti Macronovým reformám a ztrátám sociálních jistot vyšly 1. května do ulic demonstrovat desetitisíce Francouzů. Jen v Paříži skončilo ve vazbě přes sto výtržníků.
Stávky a protesty ve Francii připomínají „pařížské jaro“ z května 1968 (zdroj: ČT24)
Jednota zatím chybí
Dnešní odboráři ale společnou řeč teprve hledají. Proti reformám demonstruje každý svaz zvlášť. Kvůli tomu polevují i stávky – na tratě vyjel každý druhý rychlovlak. Při první stávce před měsícem to byl přitom jen každý pátý. Společnost Air France zajišťuje dokonce čtyři pětiny letů.
„Na rozdíl od mylných představ se ani květen 68 neodehrál během jediného dne, kdy se všichni spojili. Chvíli to trvalo,“ upozorňuje ale předseda odborového svazu CGT Philippe Martinez.
Stávky navíc rozhodně nejsou bez účinku. Dráhy i letecká společnost denně počítají ztráty v milionech eur. Turistika se během jarních prázdnin propadla v některých letoviscích oproti loňsku o deset procent.