Byl jednou z nejvýraznějších osobností katolické církve konce dvacátého a začátku jednadvacátého století. Nekompromisní zastánce konzervativních hodnot se v samotném závěru své aktivní dráhy rozhodl učinit zcela bezprecedentní krok. Rezignovat. A i když papežskou funkci provází dogma neomylnosti, on – s vědomím vlastní omylnosti – psal vždy raději jen obyčejnou tužkou. Emeritní papež Benedikt XVI., německý rodák Joseph Ratzinger, zemřel ve Vatikánu ve věku 95 let.
Osmiletý pontifikát Benedikta XVI. znamenal v historii katolické církve pouhé mrknutí. Ratzinger nevytvořil žádnou „éru Benedikta XVI.“ tak, jako se to povedlo jeho předchůdci Janu Pavlu II., jenž na Petrově stolci strávil celé čtvrtstoletí, či Janu XXIII., který svolal druhý vatikánský koncil.
Přesto se Ratzinger zapsal do podoby římskokatolické církve výrazněji než řada jeho předchůdců – coby mimořádně vlivný teolog. Podle současných teologů žádný Němec od dob Martina Luthera neovlivnil církev tak jako právě on.
Mozartovské dětství
Joseph Aloisius Ratzinger se narodil na Bílou sobotu 16. dubna 1927 v hornobavorském Marktlu nad Innem jako třetí a nejmladší dítě velitele četnictva a kuchařky.
Dětství strávil v Traunsteinu, malém městečku nedaleko rakouských hranic. A právě v okolí města, které sám označil jako „mozartovské“, formoval svůj vztah ke křesťanství a kultuře. „Svět víry ve mně byl vystaven velice pevně,“ vzpomínal během rozhovorů s německým novinářem Peterem Seewaldem.
Malý Joseph Ratzinger se zprvu projevoval jako každé jiné dítě, brzy ale došlo ke změně: „Nemohu pro to najít žádný důvod. Byl jsem mnohem víc přemýšlivý a už ne tak veselý.“ Zálibu našel v latině a řečtině, naučil se hebrejsky a sám pro sebe překládal církevní texty. „Samozřejmě velmi hravě!“
Během války se rodina dostala do vážné finanční tísně. Matka pracovala v hotelech po okolí a starost o domácnost spadla na otce, který musel chodit prosit o jídlo. „Věděli jsme, u kterých sedláků je šance něco dostat,“ vzpomínal Ratzinger už jako vlivný teolog.
Život bez budoucnosti
Národní socialismus, který šířil vůči katolické církvi atmosféru nenávisti, mládí budoucího papeže těžce poznamenal. Jednou před mší byl svědkem scény, kdy nacisté přišli brutálně zmlátit místního faráře.
Únik a naději hledal právě ve víře. Na Velikonoce 1939 vstoupil do biskupského semináře v Traunsteinu. Místní studenti se často stávali terčem fanatických členů Hitlerjugend, kam se Ratzinger musel po dosažení čtrnácti let přihlásit také.
Špalíry hanby cestou do školy nebyly pro mladé seminaristy ničím neobvyklým. „Díky Bohu nebyl v naší třídě žádný opravdový nacista. Ale celkově byla atmosféra tíživá. Neudělovalo se kněžství, věděl jsem, že v této společnosti nemám budoucnost. Ale zároveň jsme byli přesvědčeni, že nacismus nebude mít dlouhého trvání.“
Na podzim 1944 nastoupil do wehrmachtu jako pomocná síla letectva a byl nasazen v rakouském Burgenlandsku na trojmezí Rakouska, Slovenska a Maďarska, kde pracoval i na paprikových polích. Později pomáhal s hloubením zákopů, sám ale uznal, že nepatřil mezi fyzicky nejzdatnější: „Já byl skutečně špatný kopáč. Byli tam šikovní chlapci ze sedláckých rodin, kterým to šlo dobře. Ale ze mě vůdce rozhodně neprofitoval.“
Konec války v zajetí
Po rozpadu své jednotky na jaře 1945 se rozhodl „jít domů“, aniž by si uvědomoval, že právě dezertoval a v případě dopadení může být na místě zastřelen. Nakonec v Bavorsku padl do amerického zajetí, ve kterém se dočkal konce války.
V zajateckém táboře nedaleko Ulmu pro padesát tisíc lidí panovaly tvrdé podmínky. Vojáci spali přímo na zemi, bez přikrývek, jídla bylo poskrovnu. „Dostávali jsme jenom misku jídla denně, navíc se tam dost kradlo. Večer jsem si vyhloubil jamku, do které jsem si schoval chleba. A když jsem se vzbudil, byl pryč.“ Díky americkým přídělům tu ale prvně v životě ochutnal žvýkačku.
V lednu 1946 nastoupil ke studiu filozofie ve Freisingu a později na univerzitu v Mnichově. Kněžské svěcení získal 29. června 1951 a o rok později se vrátil na univerzitu ve Freisingu už jako vyučující. V roce 1953 získal doktorát prací „Lidstvo a dům Boží v Augustinově učení o církvi“, ve které mimo jiné napsal: „Církev není od toho, aby se zapojila do světských záležitostí, ale aby nabízela způsob, jak žít.“
O čtyři roky později habilitoval spisem „Teologie dějin svatého Bonaventury“. První pokus o odevzdání habilitační práce skončil fiaskem, když mu vedoucí vrátil spis plný barevných poznámek a Ratzinger práci v rozčilení hodil do kamen. V roce 1959 získal profesuru na univerzitě v Bonnu, působil i v Münsteru, Tübingenu a Řezně.
Mladý liberál na koncilu
Na druhém vatikánském koncilu (1962–1965) působil jako poradce kolínského arcibiskupa Josefa Fringse a zastával zde liberální proud volající po obnově církve lepším pochopením Písma a jejím otevření modernímu světu. „Progresivní přístup tenkrát znamenal, že se člověk učí lépe porozumět víře a žije podle jejího správného – prapůvodního – výkladu. Tehdy jsem si myslel, že to chceme všichni.“
Naprosto zásadní dopad na jeho teologické pozice však měly studenstké bouře v roce 1968. Z poklidných demonstrací a stávek, snažících se obrátit pozornost k problémům třetího světa a upozornit na pseudodemokratický systém, se postupně staly násilné a krvavé střety v ulicích. Revolta, jíž byl v Německu svědkem, Ratzingera definitivně nasměrovala ke konzervativnímu jádru církve.
V roce 1972 jej papež Pavel VI. jmenoval arcibiskupem Mnichova a Freisingu, v červnu téhož roku se stal kardinálem. Jako své biskupské motto si Ratzinger vybral „Spolupracovník pravdy“, což později vysvětlil ve svém díle: „Na jedné straně jsem to viděl jako vztah mezi mou předchozí rolí profesora a mou novou misí… A protože v dnešním světě téma pravdy téměř vymizelo, protože se pro člověka jeví být příliš velkým… A přece se vše rozpadá, pokud pravda chybí.“
Papežův hlídací pes
Jako kardinál se účastnil v roce 1978 dvou konkláve, při kterých byl nejdřív zvolen papež Jan Pavel I. a o dva měsíce později i Jan Pavel II. Zvolení Poláka do čela katolické církve v době studené války vzbudilo ohromný ohlas, samotného Ratzingera ale nepřekvapilo: „Moje vlastní – i když velmi krátká – známost s ním mě přesvědčila, že je to ten správný člověk.“
Kardinál Ratzinger během konkláve netušil, že jej bude chtít nový papež brzy povolat do Říma, a nakonec si stanovil podmínku; do Říma pojede, ale pouze v případě, že se bude moct dál věnovat vědecké činnosti a publikovat. Rozloučení populárního biskupa s Mnichovem v únoru 1985 dokonce živě přenášela stanice ARD.
Už od roku 1981 Ratzinger zastával funkci prefekta Kongregace pro nauku víry, ve které hájil dogmata své církve. Věděl proto, že obliba, kterou si jako mladý kardinál a profesor v rodném Německu získal, bude brzy přebita nálepkou „papežova hlídacího psa“.
Zejména kvůli postoji k roli žen v církvi (svěcení žen považoval za neslučitelné s katolickou vírou) a postoji k homosexualitě (tu dokonce Ratzingerem vedená kongregace oficiálně označila za porušení morálních zákonů přírody) si vysloužil v rodném Německu odpor.
Manželství Ratzinger považoval za jedinou možnost pro zachování lidstva, a to jak z biologického, tak i společenského hlediska, kde byla tradiční rodina základní stavební jednotkou společnosti. Přerušení těhotenství bylo z kardinálova pohledu těžkým hříchem a zákony umožňující interrupce kritizoval jako kulturu smrti.
Ekumenické spolupráci dal jasné hranice, odmítl například společnou oslavu přijímání s katolíky a vyzdvihoval vůdčí roli katolické církve. Zasazoval se však o dialog s islámem a dalšími nekřesťanskými náboženstvími. V síle víry muslimů viděl výzvu pro křesťany. A v dialogu s dalšími náboženstvími spatřoval posilování významu katolické církve.
Na Petrově stolci
Po smrti Jana Pavla II. byl jako děkan kardinálského kolegia a přes dvě desetiletí nejbližší poradce polského papeže považován za jeho velmi pravděpodobného nástupce. A tím se také ve čtvrtém kole volby 19. dubna 2005 stal.
Zvolil si jméno Benedikt. „Nemohl jsem být Jan Pavel III. Byl jsem jiná osoba, jiného střihu, měl jsem jiné charisma, vlastně spíš ne-charisma,“ vysvětloval.
Volba Ratzingera tak porušila nepsané vatikánské pravidlo, že ten, kdo přichází na konkláve jako papež, odchází jako kardinál. Takzvaní papabili, tedy kardinálové, o nichž se před konkláve mluví jako o favoritech, byli v historii většinou poraženi.
I když kvůli zdravotním potížím Ratzinger dříve opakovaně žádal o zbavení všech funkcí, o odmítnutí volby neuvažoval. Přestože – jak později přiznal – měl po vyhlášení rozhodnutí kardinálů pocit, jako by na něj dopadla gilotina. „Pomyslel jsem si, že teď budu potřebovat ještě víc Boží pomoci. Ale když mi tak naložil, musí mi s tím také pomoct,“ věřil.
Obtížných osm let
Ratzingerův téměř osmiletý pontifikát zkalilo několik afér. V roce 2009 vzbudilo skandál rozkrytí pedofilních zločinů, jichž se desítky let dopouštěli kněží v Irsku. Postupem času vyplouvaly na povrch podobné případy z dalších zemí, včetně jeho rodného Německa. Na Benedikta, jenž požádal Boha a oběti těchto zločinů o odpuštění, padla obvinění, podle kterých během svého působení v kurii pomáhal případy zneužívání zatajovat.
Jako rozbuška zapůsobil také papežův projev v německém Řezně v roce 2006, kdy citoval byzantského císaře ze 14. století: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem,“ pronesl Benedikt ve svém výkladu.
Právě tuto část média z přednášky vyzdvihla a postarala se tím o celosvětový poprask. V muslimském světě vyvolala papežova slova násilné protesty. „Tu přednášku jsem považoval za přísně akademickou, takto jsem ji koncipoval a neuvědomil jsem si, že papežova řeč nebude čtena akademicky, ale politicky. V politickém uchopení nebyl brán ohled na jemnější strukturu, určitá pasáž byla vytržena z kontextu a užita jako politikum, čímž nebyla,“ vracel se k záležitosti v knize rozhovorů Světlo světa.
Další skandál přinesla kauza Vatileaks, jejíž protagonista, papežův majordomus Paolo Gabriele, byl v říjnu 2012 odsouzen na 18 měsíců vězení za krádež tajných dokumentů a jejich vynášení z Vatikánu. Na stránkách novin se tak objevily papežovy soukromé dopisy či další dokumenty údajně svědčící o mocenských šarvátkách církevních hodnostářů.
Papež teolog
Benedikt XVI. byl největším spisovatelem na Petrově stolci. I v úřadu pokračoval ve své teologické a badatelské činnosti s důrazem na dvě stěžejní témata – lásku a postavu Ježíše Nazaretského. A už v lednu 2006, ani ne po roce v úřadu, zveřejnil svou první encykliku nazvanou „Bůh je láska“ (Deus caritas est).
„Chci ukázat koncept lásky ve všech různých dimenzích. V dnešním jazykovém užití se láska jeví být často velmi vzdálená tomu, na co křesťan myslí, když mluví o křesťanské lásce,“ uvedl papež ke svému dílu, ve kterém se soustředí na reflexi lásky ve svých různých rozměrech, oceňuje pozitivní stránku lidských tužeb i erotické lásky a vyzývá katolickou církev, aby zasvětila svou činnost dobročinnosti a právě lásce.
Poučen událostmi po řezenské přednášce se rozhodl vydat tisícistránkovou trilogii o Ježíši Nazaretském pod svým občanským jménem. Kromě toho vyzval, aby mu lidé s jiným názorem oponovali.
„V historii církve se ještě nestalo, aby papež napsal knihu o Ježíši Kristovi. Je to absolutní novum. (Papež) nevystavuje žádná neomylná rozhodnutí, ale setrvává v rozhovoru s teology i čtenáři,“ ocenil mnichovský profesor fundamentální teologie a církevní filozof Eugen Biser. Trilogie vyšla v mnohamilionovém nákladu ve dvaceti jazycích a 72 zemích světa.
„Má doba minula“
Podle dlouholetého vedoucího německé sekce Rádia Vatikán Eberharda von Gemmingena Benedikt XVI. během svého pontifikátu teologicky nepohořel. „Chápal, o co jde: o diktaturu relativismu. Jde o otázku, jak dostat lidi zpátky nohama na zem, aby mohli žít skutečně smysluplně podle naší víry,“ řekl Gemmingen televizi ARD. Otázky jako role žen a homosexuálů v katolické církvi, volající po řádné revizi, však zůstaly během Ratzingerova pontifikátu bez povšimnutí.
Tím nejradikálnějším činem se tak stalo rozhodnutí z úřadu odejít. Rezignaci, kterou Vatikán nezažil sedm set let, ohlásil Benedikt XVI. 11. února 2013. Předem o jeho kroku věděli jen čtyři lidé. „Protože v okamžiku, kdy by to (všichni) věděli, moje autorita by byla pryč. A bylo důležité, abych mohl až do posledního okamžiku vykonávat svůj úřad a svou službu,“ vysvětloval.
K přelomovému rozhodnutí dospěl už v létě předchozího roku. „Samozřejmě to nebylo jednoduché. Poté, co tisíc let žádný papež neodstoupil, to bylo rozhodnutí, které se nedělalo snadno a člověk to musel stále dokola přehodnocovat. Na druhou stranu se ale nejednalo o žádný vnitřní boj. Bylo mi jasné, že to musím udělat a že nastal vhodný okamžik. A lidé to také tak přijali. Moje doba minula a vše, co jsem mohl udělat, jsem udělal,“ vysvětloval o několik let později, už jako papež emeritní.
Své působení v čele katolické církve nepovažoval za neúspěšné, i když přiznal, že praktické otázky vládnutí mu dělaly potíže. „Také jsem nemohl načínat žádné dlouhodobé věci. Byl jsem si vědom, že mým úkolem je především pokusit se ukázat, co znamená víra v dnešním světě, umístit do středu víry Boha a dát lidem odvahu věřit.“
Když se jej novinář Peter Seewald zeptal, co řekne Všemocnému, až před ním jednou stane, papežova odpověď byla prostá: „Požádám jej o shovívavost se svou ubohostí.“
