Bukurešť – Revoluční vlny, která podlomila východní blok a v roce 1989 postupně smetávala všechny komunistické vlády v Evropě, se dočkali nejpozději občané Lidově demokratické republiky Rumunska. Ze všech pádů bolševických režimů byl ten rumunský nejkrvavější, což dokládá samotný osud hlavního symbolu diktátorské moci – Nicolaa Ceaušesca. Přitom v době jeho největší slávy se Rumunsko vůči Sovětskému svazu pyšnilo výsadním postavením vzdorovité země a její vůdce si dovolil otevřeně kritizovat invazi do Československa v roce 1968. Za tento postoj byl i západními zeměmi pokládán za mezinárodního hrdinu. Ceausescu neustále prosazoval právo každé komunistické země na volbu své vlastní cesty – ta rumunská však vedla ke katastrofálnímu stavu ekonomiky, krvavým pouličním bojům a především rozpačitému výsledku revoluce, jejíž cíl zbavit se komunistických elit nesplnil bezvýhradně svůj účel. Tento paradox také určil cestu, kterou se největší balkánský stát ubíral v následujících letech. S přelomem tisíciletí se však Rumunsku otevřel nový potenciál.
Když se v okolních státech začala komunistická moc nevyhnutelně rozpadat, v Rumunsku zbýval ještě více než měsíc k definitivnímu převratu, který se navíc neobešel bez tisícovky obětí. Historici se shodují, že žádná socialistická země s výjimkou Albánie neměla v roce 1989 horší podmínky pro start demokracie než právě Rumunsko. Pověst státu v čele s nejhorším evropským diktátorem Rumunsku zpětně přisoudil právě Ceaušescu kvůli megalomanské vládě v 70. a 80. letech. Přitom do čela strany byl v roce 1965 vybrán s příslibem velkého reformátora, který se dokáže vzepřít povelům z Moskvy. Lidnatý stát nikdy plně nepřerušil diplomatické styky se Sovětským svazem, prosadil si však vlastní podobu ekonomiky. Protestem proti zamlčení československého reformního křídla při invazi v roce 1968 se rumunský lídr komunistů stal mezinárodní celebritou. „Ceaušescu je demokrat, velký vůdce velké země, která by mohla být mostem mezi národy,“ prohlašoval americký prezident James Carter.
Propaganda šířila pověst Ceaušesca jakožto „spasitele“ Rumunska. S jeho jménem se spojovaly výrazy jako „dunaj myšlenek, všemocný bůh, karpatský génius nebo titán titánů“. Prezidentem se dosavadní šéf strany stal v roce 1974, začal však posléze naplňovat pověst vládce s neomezenou mocí. Kvůli výstavbě luxusní obytné čtvrti s obrovským Palácem republiky byla zbourána značná část Bukurešti. Třetí největší budova na světě stála na 700 miliard lei.
Stát díky rozvinutému zemědělství i klíčové těžbě ropy a zemního plynu v 60. a 70. letech ekonomicky prosperoval. Zásoby cenných surovin však postupně docházely a v 80. letech nemohly pokrýt nákladné výdaje, Rumunsku navíc neustále narůstal dluh za zboží dovážené ze západu. Ceaušescovo velikášství tak dovedlo zemi k hospodářskému kolapsu. Zahraniční dluhy měli Rumuni zaplatit drastickým poklesem životní úrovně a zastavením dovozu i vývozu potravin. „V Československu nebo ve východním Německu, tam se dalo žít. Když použiju takové dramatické pojmy, tak bylo co jíst. Byl chléb, byly vejce, byly sýry. V Rumunsku to byly rarity. Měly jsme peníze v kapsách, ale neměli jsme si za ně co koupit,“ vzpomíná na těžké časy diplomat Mirsea Dan Duta, který v současnosti vede rumunské kulturní centrum v Praze.
Ceaušescu své občany paradoxně označil za nejlépe krmený národ na světě. Rumunsko se stalo zemí dvou podob – na jedné straně luxusní bulváry a paláce na prezidentovu počest, na druhé straně výpadky proudu i vytápění nebo přeplněné sirotčince. Novorozenecká úmrtnost byla tak vysoká, že se děti zapisovaly do matrik až poté, co přežily šestinedělí. Měla se tak ušetřit přebytečná administrativa. Až do poloviny roku 1989 se zdálo, že jakýkoliv lidový odpor vláda dokáže ustát spolu se Securitate, největší ze všech tajných policií zemí východního bloku, která měla na půl milionu členů či spolupracovníků.
Rumunský diktátor zůstal po listopadových převratech v Československu, NDR i jiných zemích izolován. U sovětských reformátorů již dávno ztratil důvěru a podpory se nedočkal ani od kdysi přívětivého Západu. Převrat v Rumunsku započala nenápadná událost v odlehlém Temešváru, kde 16. prosince skupina věřících začala mohutně protestovat proti plánované deportaci kněze Lászla Tököse. Několikadenní demonstrace nepřerušil ani vpád armády, která za sebou nechala stovky obětí. Protesty se posléze přenesly do Bukurešti. Když Ceaušescu svolal statisícovou manifestaci pro uklidnění situace, jeho sebevědomý projev byl umlčen pokřikem shromážděného davu. Při dalším pokusu promluvit k lidu byl kvůli rozvášněnému davu přinucen spolu s manželkou uletět ze střechy paláce vrtulníkem. „Ceaušescovy v podstatě vynesli na střechu jejich osobní strážci. Zdálo se, že každou chvíli omdlí. Byli bílí hrůzou. Ve chvíli, kdy jsem je vtáhnul do vrtulníku, vběhli na terasu demonstranti,“ popisuje jejich tehdejší pilot.
Oba manželé byli 25. prosince dopadeni a postaveni před urychlený soud. Právě tento moment vrhl na rumunskou revoluci první temný stín. Místo důstojného tribunálu byli Ceaušescovi během několika hodin popraveni na vojenské základně daleko od Bukurešti. V rumunských městech se přesto dál umíralo. Na stranu povstalců se sice téměř okamžitě postavila armáda, která se krvavě vypořádala se složkami Securitate. Rumuni na sklonku revolučního roku získali svobodu za cenu zhruba tisíce obětí a údivu nad tvrdým zúčtováním.
Kontrolu nad vládou v zemi získala tzv. Fronta národní spásy, jejíž jádro tvořili umírnění komunisté. V jejím čele stanul Ion Iliescu, který slíbil zemi vyřešení ekonomických a sociálních problémů. Fronta se odmítla přímo vypořádat se zbytky komunistických představitelů, což umožnilo, aby poměrně snadno vplynuly do porevoluční reality. „Od sedmdesátých let změnil režim při najímání tajných policistů taktiku. Neměl zájem o rváče. Oslovoval vysokoškoláky, ty nejinteligentnější ve své generaci. Měli ty nejlepší informace, ty nejlepší kontakty. Právě oni mohli razit cestu tržní ekonomice. Jejich moc se přesunula do hospodářství,“ vysvětluje šéf rumunského úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu Mariusz Oprean.
Tolerování bývalých kádrů se však nelíbilo radikálnímu křídlu opozice. Pár měsíců po převratu se do ulic opět vydali nespokojení lidé. Iliescův umírněný program však nakonec triumfoval. V květnu 1990 Fronta drtivě vyhrála prezidentské volby s pozoruhodným výsledkem 87 procent. Na protest proti zastrašování kritiků zemi opustila americká diplomacie. Iniciativu opět převzaly davy pod vedením opozice, prezidentův úřad to však i za přispění zfanatizovaných horníků neohrozilo. Hospodářská situace se navzdory vládním slibům spíše zhoršovala, navíc došlo k vyostření vztahů s Maďarskem. V politice se prosazovala korupce, státní rozpočet zatěžoval drahý provoz továren, které vyráběly nepotřebné zboží. Měnu ovlivňovala silná inflace a zemi uškodil i značný odliv vzdělaných osob na Západ. Právě tyto problémy pomohly pádu Iliescovy vlády více než pouliční konflikty.
Rok 1996 je někdy označován jako druhá rumunská revoluce. Iliesca porazil v prezidentských volbách kandidát opozice Emil Constantinescu. Jeho radikálních reformy ale narazily na odpor velké části společnosti a v roce 2000 se k moci opět vrátili Iliescovi socialisté. V té době už se však Rumunsko vymanilo z nejhorších problémů a začalo znovu dobývat kdysi ztracenou mezinárodní slávu. V první řadě se Bukurešť stala obětavým spojencem Západu. Rumunští vojáci ve velkém počtu zapojili například do bojů v Iráku nebo v Afghánistánu. Už v roce 1992 se Rumunsko připojilo k hospodářskému embargu bývalé Jugoslávie, ačkoliv kvůli tomu přišlo o miliardy dolarů. O dvanáct let později bylo odměněno vstupem do NATO.
V roce 2004 dostala politická pravice druhou šanci s nástupem prezidenta Traiana Basesca, který stojí v čele Rumunska dodnes. Je bohužel stejně jako jeho předchůdci obviňován z podvodů a autoritářství. Jeho vláda je však spojována s hospodářskou prosperitou. Už po několika letech od přelomu tisíciletí se o Rumunsku mluví v souvislosti s nálepkou východoevropského hospodářského tygra. Zejména v technických oborech Rumunsko začíná získávat věhlas. V přepočtu na hlavu vychovají místní fakulty třikrát více počítačových specialistů než americké vysoké školy. Na růstový potenciál rumunské ekonomiky sází i česká energetická firma ČEZ, která v zemi staví největší větrnou elektrárnu na evropské pevnině.
Další úspěšnou kapitolu začal rumunské ekonomice psát vstup do Evropské unie v roce 2007. Země dokázala dokonce navázat na osvědčený zdroj příjmů, když našla nová ložiska zemního plynu. Celkem těží Rumunsko každý rok více než jedenáct miliard kubických metrů. Bukurešť také uspěla v mezinárodní ve sporu s Ukrajinou o tzv. Hadí ostrov v černém moři. V jeho podloží se podle optimistů nacházejí zásoby zemního plynu, které by Rumunsku zajistili energetickou soběstačnost.
Ekonomika sedmého nelidnatějšího státu unie sice silně utrpěla globální krizí, v posledních letech však podle rumunských odborníků projevila nebývale vzestupnou tendenci. Ačkoliv tíživé dědictví z totalitních dob je stále poznat hlavně na venkově, Rumunsko začíná ožívat i kvůli obnovené hrdosti místních na svou zemi. Nastupující generace ambiciózních lidí totiž nutně nespojuje svou budoucnost s odchodem do některé ze západoevropských oblastí.
