Už třikrát skončila egyptská právnička Mahínúr Masríová ve vězení za organizování protestů a podporu politických vězňů. Naposledy ji pustili v lednu po dvou měsících, jež strávila v nevětrané cele, kde musela spát na zemi. „Žijeme v diktatuře, kde nemůžete téměř nic. Nemůžete ani pomyslet na svolání demonstrace, napsat něco na sociální sítě, uspořádat umělecký festival,“ okomentovala Masríová situaci v Egyptě v rozhovoru pro ČTK. Důležité je nepřestat bojovat, tvrdí aktivistka.
Na začátku roku 2011 byla nyní dvaatřicetiletá Mahínúr Masríová jednou z milionů Egypťanů, kteří vyšli do ulic protestovat proti vládě tehdejšího prezidenta Husního Mubaraka. Po jeho svržení se stal prezidentem Mohamed Mursí z islamistického Muslimského bratrstva. Toho ale armáda svrhla v roce 2013 a od té doby je hlavou státu bývalý vrchní velitel armády Abdal Fattáh Sísí.
„Více politicky aktivní jsem od roku 2005, kdy jsem začala být součástí hnutí, které protestovalo proti Mubarakově vládě. Tehdy jsem byla ještě na škole a studovala práva,“ popisuje Egypťanka pocházející z Alexandrie, která se tento týden v Praze zúčastnila konference o lidských právech pořádané Knihovnou Václava Havla. „Žila jsem tehdy celý život za vlády Mubaraka a měla jsem pocit, že zůstane u moci navždy. Že i když já zemřu, on tu stále bude,“ dodává.
Sama pochází ze střední vrstvy, která si v Egyptě žije dobře. Postupem času ovšem začala zjišťovat, jaké jsou opravdové problémy její země a dospěla k názoru, že Egypt potřebuje radikální sociální reformy.
„Zejména rozdíly mezi chudými a bohatými jsou obrovské, přijde vám, jako byste žili ve dvou různých zemích. Na jednu stranu tady lidé mají miliony a posílají své děti na studia do zahraničí, na druhou stranu tu žijí lidé, kteří umírají, protože nemají dostatek jídla,“ říká Masríová.
Po revoluci začala jako právnička řešit ještě další množství témat, účastnila se mimo jiné kampaní za zrušení trestu smrti i vojenských procesů nebo pomáhala uprchlíkům ze Sýrie.
Kvůli svým aktivitám byla již třikrát ve vězení. Naposledy ji letos v lednu po dvou měsících propustili z věznice ve městě Damanhúr, které leží asi 70 kilometrů od Alexandrie. „Důvodem bylo obvinění z nelegálních protestů a ponížení prezidenta, byl to ale velmi slabý případ. Oni si obvykle obvinění vymýšlejí, tentokrát to ale vymysleli špatně, různě si protiřečili,“ řekla. Nejdříve dostala dva roky, odvolací soud ji ale spolu s ostatními osvobodil.
Osmnáct hodin denně v cele
Ve vězení na tom často byla lépe než ostatní, a to zejména díky tomu, že má právnické vzdělání, zná svá práva a nebojí se ozvat, a také díky mezinárodní podpoře. „Také nejsem úplně aktivista, kterého režim nesnáší, nejsem totiž islamista. Vím o tom, že mnoho lidí bylo mučeno, já ne,“ říká Masríová.
Spolu s ostatními nicméně obývala velmi malé nevětrané cely, kde nejsou postele, spí se na zemi a každý má pro sebe asi 30 centimetrů na šířku a 150 na délku. „Byly jsme zavřené více než 18 hodin denně, a když jsme byly venku, slunce jsme také příliš neviděly,“ dodává.
„Člověk nesmí dát najevo slabost“
Jak Masríová říká, v Egyptě „nikdy nevíte, kdy vás znovu zavřou“. „Není způsob, jak být opatrný. Věřím tomu, že jediný způsob, jak bojovat proti všem útokům, je nebát se bránit a bojovat za svá práva. Samozřejmě jsme lidé, takže se někdy bojíme, ale člověk nesmí dát najevo svou slabost. Když vím, že je potřeba protestovat, tak jdu, i když by hrozilo, že mě zatknou,“ uvedla.
Další možností by bylo opustit Egypt, což právnička nechce, protože má stále dostatek energie a chce pomáhat ostatním. „Chci stále dělat to, čemu věřím,“ říká žena, která od nehody v dětství nevidí na pravé oko.
Toho ale prý nikdo nikdy nezneužil. „Jednou během protestů, když jsme se tři dívky schovávaly, aby nás nenašli, slyšely jsme, jak se vojáci blíží a zvuk zbraní. Tehdy jsem stála tím zdravým okem směrem k nim, tak jsem řekla kamarádce, jestli se můžeme prohodit, aby případně to oko nezasáhli,“ vypráví. „Tehdy nás ale nenašli, takže se nic nestalo a dělaly jsme si z toho legraci,“ dodává.
Přiznává, že pracovat v Egyptě pod neustálým tlakem je často psychicky vyčerpávající. „Je to válka a je v ní spousta bitev, některé vyhrajeme, a množství jich prohrajeme. Ale důležité je pokračovat v naší práci. Když se stáhneme ze scény, věci se ještě zhorší jak pro nás, tak i pro nadcházející generace,“ dodala.
