Německé vyrovnání s holocaustem: Když zlo i pokora dostaly tvář

Berlín – Pokud bychom měli vybrat pětici nejslavnějších fotografií politických událostí z poválečného Německa, určitě mezi nimi nebude chybět snímek spolkového kancléře Willyho Brandta, jak před 45 lety padl v Polsku na kolena před pomníkem povstání ve varšavském ghettu. Významným gestem poprosil o odpuštění za nacistická zvěrstva jménem celého Německa, které se do té doby k nějakému omlouvání zrovna dvakrát nemělo.

Co pokornému pokleknutí pozdějšího nositele Nobelovy ceny za mír předcházelo? Po norimberském procesu se v německé společnosti usídlilo povědomí, že za nacistické zločiny už byli hlavní viníci potrestáni a že tím je celá válečná minulost vyřízená. Do vzniku obou německých států v roce 1949 se sice prováděla rozsáhlá denacifikace, dělo se tak ale v režii Spojenců. Komunistická NDR se bývalých členů NSDAP víceméně zbavila, vyměnila politické elity a prezentovala se pak jako „ta antifašistická část Německa“, která z nástupu Hitlera vinila především kapitalismus. Odmítla i platit reparace Izraeli, protože tvrdila, že není právním nástupcem hitlerovského Německa. Připomeňme v této souvislosti známý vtip, že nacisté u Stalingradu prohráli, protože východní Němci stříleli do vzduchu.

V Západním Německu (SRN) byla situace jiná. Většina lidí považovala předchozí represe vůči bývalým nacistům za nespravedlivé, nová spolková vláda proto zavedená omezení pro lidi zatížené hnědou minulostí zrušila, schválila amnestii pro bývalé nacisty, a rehabilitovala tak bývalé politické a hospodářské elity, které se opět vrátily na své dřívější pozice v politice, justici či správě. Od procesu denacifikace se zkrátka přešlo k procesu integrace, jemuž vytvářela „ideální“ podmínky probíhající studená válka mezi Východem a Západem.

V září 1951 pronesl kancléř Konrad Adenauer ve Spolkovém sněmu historický projev, v němž se přihlásil k odpovědnosti za utrpení způsobené nacisty Židům. „Nevýslovné zločiny byly páchány ve jménu německého národa, proto má nyní německý národ povinnost tyto zločiny odčinit morálně i materiálně,“ prohlásil. V listopadu 1952 byly podepsány tak zvané Lucemburské dohody, které daly základ západoněmecké odškodňovací legislativě.

Proti dohodě s Izraelem o odškodnění pro ty, kteří přežili holocaust, se v židovském státě ale zvedla vlna odporu s tím, že přijetí reparací znamená odpustit nacistům jejich zločiny. Další vývoj dal těmto hlasům v podstatě za pravdu - odškodnění obětí se stalo jedním z hlavních bodů západoněmecké politiky a vyrovnání s nacistickou minulosti ustoupilo do pozadí.

Veřejnost pociťovala nechuť k vypořádání se s vlastním podílem na nacismu. Bývalí členové NSDAP, wehrmachtu a vyhnanci se cítili procesem denacifikace ponížení a Němci v sobě začali spatřovat spíše oběti - bombardování, represí, hladu a ponížení - či v lepším případě neškodné příslušníky „mlčící většiny“ v hitlerovském Německu. O zločinech nacistů se prostě nemluvilo – Německo mělo dost starostí s poválečnou obnovou a s prací na svém hospodářském zázraku. Nastala tak paradoxní situace, že ti, již se na holocaustu podíleli, si často užívali vysokých politických funkcí, zatímco na ty, kteří Židy naopak zachraňovali, se veřejnost dívala skrz prsty nebo o nich vůbec nevěděla.

Po konci války a ještě před norimberským procesem považovalo 80 % západních Němců za správné, aby nacistické špičky skončily na lavici obžalovaných. Po pěti letech už to bylo jen 38 %, protože lidem začalo docházet, že by se denacifikace mohla týkat i jich samotných. Většina proto byla pro udělání tlusté čáry za minulostí. Jako příklad může posloužit koncentrační tábor Dachau: V roce 1950 tu vznikla stálá expozice, která ale trvala pouhé tři roky. Bavorští politici pak dokonce chtěli celý bývalý tábor srovnat se zemí, zabránily jim v tom až mezinárodní protesty. Památník tu nakonec zřídili v roce 1965.

Osvětimský proces ve Frankfurtu nad Mohanem
Zdroj: ČT24/ČTK/ullstein bild

Osvětimský proces: Zlo dostalo tvář až 20 let po válce

Až do roku 1963 se v Německu vlastně nic nedělo – nacismus se zdál být zkrátka dávnou historií. V tomto ohledu sehrál klíčovou roli tak zvaný první osvětimský proces, který se konal od prosince 1963 do srpna 1965 ve Frankfurtu nad Mohanem. I když před soudem nestáli hlavní strůjci holocaustu, ale jen dvacítka malých ryb a i když odešli většinou s nízkými tresty, důležité bylo, že pro Němce ukolébané hospodářským zázrakem dostalo nacistické zlo konečně tvář. Na lavici obžalovaných se mimo jiné octli obávaní dozorci Oswald Kaduk, Josef Klehr, Robert Mulka nebo „tygr z Osvětimi“ Wilhelm Boger - neblaze proslulý tak zvanou Bogerovou houpačkou.

Proces trval 183 dnů, vyslechnuto bylo 359 svědků, z toho 248 osvětimských vězňů. Rozsudky nakonec byly relativně mírné: Tři dozorci byli zbaveni viny, šest jich dostalo doživotí a jedenáct tresty odnětí svobody od 42 měsíců do 14 let. Výsledek označil jeden francouzský reportér jako „moře krve, které se vsáklo do písku“.

Přesto měl proces naprosto zásadní význam, protože v době, kdy pojmy holocaust nebo šoa ještě zdaleka nebyly tak zavedené, byla západoněmecká veřejnost poprvé v takovém rozsahu konfrontována se zvěrstvy spáchanými nacisty a s rolí, jakou ve Třetí říši ona sama sehrála – ať už jako její nadšený stoupenec, nebo přinejmenším někdo, kdo ji toleroval. Kromě toho přispěl proces k zásadním změnám v justici: nejdřív byly prodlouženy promlčecí lhůty na vraždu, později byly válečné zločiny prohlášeny za nepromlčitelné. Díky tomu mohou nacističtí zločinci dodnes stanout před soudem – bez ohledu na svůj věk.

Velkou zásluhu na osvětimském procesu, který se vlastně ani v této podobě a rozsahu původně konat neměl, měl především hesenský generální prokurátor Fritz Bauer. Ústav nesoucí jeho jméno vznikl v roce 1995 jako první německé komplexní studijní a dokumentační středisko nacistických zločinů proti Židům. Na jeho stránkách si lze poslechnout stovky hodin svědectví o nacistických zločinech v Osvětimi. Sám Bauer byl za nacistů vězněn a později v emigraci ve Švédsku spolupracoval s Willy Brandtem. Byl to právě Bauer, kdo předal izraelskému Mossadu informaci, že nacistický zločinec Adolf Eichmann se skrývá v Argentině.

Po půl roce od zahájení prvního osvětimského procesu podle průzkumu 39 % Němců uvádělo, že by se podobný proces tak dlouho po konci války vlastně vůbec neměl konat. V únoru 1965, tedy ještě před vynesením rozsudků, dokonce 60 % dotázaných požadovalo, aby se řízení zastavilo. Paradoxně přitom byl před soudní síní vždy nával a proces sledovaly desetitisíce lidí. Rozpor mezi odmítáním temných stránek vlastní minulosti a enormním zájmem o ně je pro poválečné Německo charakteristický – stejně jako fakt, že někteří policisté salutovali, když obžalovaní opouštěli jednací sál.

I když proces prolomil hradbu mlčení, přišel přece jen příliš pozdě a změna chápání vlastní minulosti se nedostavila přes noc. Ale zatímco dosud kolektivní paměť Němců ovládala válka, nyní se hlavním tématem vyrovnání s minulostí stalo vyvraždění Židů. Přesto existovala řada těch, kteří holocaust či existenci plynových komor zpochybňovali, což se později stalo trestným činem ve všech německy mluvících zemích: Německu, Rakousku, Švýcarsku, Lichtenštejnsku i Lucembursku.

Navzdory procesu se nad Německem stále vznášel stín nacismu. V Adenauerově vládě působil bývalý nacista Theodor Oberländer, státního tajemníka dělal Hans Globke, který se podílel na tvorbě Norimberských zákonů, a předchůdce Willyho Brandta ve funkci spolkového kancléře Kurt Georg Kiesinger byl od roku 1933 členem NSDAP.

Generace '68 a pokleknutí Willyho Brandta

Osvětimské procesy sehrály významnou roli i tím, že otevřely oči revoltující mladé generaci na sklonku 60. let. Ta často ve svém protestu spojovala kritiku západoněmeckého systému s požadavkem na objasnění nacistických zločinů. Nejen proto, že řada vysokých politiků měla hnědou minulost, ale i proto, že se mladým lidem rozplynula do té doby poměrně rozšířená iluze, že jejich vlastní prarodiče zaujímali vůči Hitlerovi a NSDAP kritický postoj. Například Ursula Bogerová se dozvěděla až na univerzitě, že její dědeček byl nejobávanější mučitel v Osvětimi.

Do této atmosféry se po Kiesingerovi stal spolkovým kancléřem v roce 1969 antifašista, sociální demokrat (SPD) Willy Brandt – vlastním jménem Herbert Ernst Karl Frahm. Byl ztělesněním tradice svobody, jaká byla v poválečném Německu výjimečná. Bojoval totiž proti oběma totalitním systémům 20. století: Jako emigrant proti nacistům, jako pozdější berlínský primátor proti komunistům. Willy Brandt bylo jeho krycí jméno, které používal v době emigrace v Norsku a Švédsku a které v roce 1948 přijal jako vlastní.

Willy Brandt poklekl před pomníkem obětem povstání ve varšavském ghettu
Zdroj: ČT24/ČTK/DPA

Brandt byl od konce války prvním spolkovým kancléřem, který navštívil Polsko – právě tam začala druhá světová válka a právě zde nacisté zřídili největší vyhlazovací tábor. Sedmého prosince 1970 kancléř přišel položit věnec k pomníku povstání ve varšavském ghettu v roce 1943. Narovnal stuhu v barvách německé trikolory, o krok ustoupil, svěsil paže – a mlčky padl na kolena. Přítomní novináři vzpomínají, že se kolem rozhostilo hrobové ticho. Bylo to pouhých 30 sekund, které ale znamenaly jeden z milníků v poválečných dějinách: Zrovna státník, který se za svou minulost absolutně nemusel stydět, byl tím, kdo sklonil hlavu před oběťmi a prosil o odpuštění. I když se historici dodnes přou, zda šlo o spontánní gesto či o kalkul, snímek klečícího kancléře obletěl svět. Brandt ve svých pamětech napsal, že tehdy „udělal to, co dělají lidé, když jim dojde řeč“.

Symbol kajících se Němců byl tak nečekaný a silný, že dokonce zasáhla polská komunistická cenzura. V televizní reportáži bylo Brandtovo pokleknutí vystřiženo a v novinách fotku ořízli, aby to vypadalo, že kancléř stojí. Hrdinovi povstání ve varšavském ghettu Marku Edelmanovi pak polská policie pro jistotu zabránila v tom, aby se s Brandtem setkal.

Doma v Německu čelil Brandt za své gesto mohutné kritice opozice i veřejnosti: Téměř polovina Němců v anketě pokleknutí kritizovala jako přehnané, trnem v oku jim byla také podepsaná smlouva o přiznání polských hranic. Proti Brandtovi se i demonstrovalo, a dokonce mu vyhrožovali zabitím. Dějiny ale daly kancléři za pravdu. Díky svému ikonickému gestu pokory je navíc jediným Němcem, po němž ve Varšavě pojmenovali náměstí.

„Pokud tento muž, který za zločiny nenesl spoluodpovědnost, poklekne v bývalém varšavském ghettu, nedělá to kvůli sobě. On, který to nemá zapotřebí, klečí za všechny, již to zapotřebí mají, ale nepokleknou – protože k tomu nemají odvahu nebo to učinit nemohou. Přiznává vinu, kterou sám nenese, a prosí o odpuštění, o něž prosit nemusí. Klečí za Německo,“ napsal týden poté magazín Der Spiegel.

Christian Wulff (třetí zprava) v Osvětimi
Zdroj: ČTK/AP/Czarek Sokolowski

Merkelová: Na temnou kapitolu německých dějin se nesmí nikdy zapomenout

Později následovala spousta filmových dokumentů o nacistických zločinech, velkou měrou přispěla k vyrovnání se s minulostí i literatura a film, oběti holocaustu připomínají v Německu četné památníky. V dnešní Spolkové republice je situace úplně jiná než v 50. a 60. letech. Své historie si jsou dobře vědomy nejen politické špičky, ale i většina veřejnosti. Na zpochybňování či zesměšňování nacistické minulosti reaguje země velice citlivě – jako příklad lze uvést nedávný konec šéfa hnuti Pegida Lutze Bachmanna, když se objevily na webu starší snímky, na nichž se snažil vypadat jako Adolf Hitler. Tato korektnost je někdy hnána až do krajnosti - například američtí Kiss od 80. let výhradně pro německý trh vydávají desky s pozměněným logem na obalu, které nepřipomíná runové znaky jednotek SS.

Jisti si už nemohou být ani žádní z dosud žijících válečných zločinců. Od roku 2011, kdy byl za podíl na vraždě 28 000 židovských vězňů v táboře Sobibór odsouzen John Demjanjuk, stačí německému právu pro verdikt „vinen“ jen samotná spoluúčast na vražedné mašinérii - nikoliv důkaz o přímém zabití kohokoliv.

Od 80. let vydávají američtí Kiss pro německý trh alba s upraveným logem na obalu
Zdroj: ČT24

Nynější kancléřka Angela Merkelová před dvěma lety zdůraznila, že Německo nese navždy odpovědnost za zločiny nacismu, oběti druhé světové války a především za holocaust. Na tuto temnou kapitolu se podle ní nesmí nikdy zapomenout a je nutné udělat všechno pro to, aby se něco takového už nikdy nemohlo opakovat. Před čtyřmi lety navštívil tábor v Osvětimi Christian Wulff – jako teprve třetí německý prezident po Romanu Herzogovi a Horstu Köhlerovi. Ti ale nepromluvili – Wulff byl první, kdo zde přednesl projev. Prohlásil, že kvůli nacistickým zločinům spáchaným na milionech lidí pociťují Němci odpor a stud. „Neseme historickou odpovědnost, která je zcela nezávislá na individuálních proviněních,“ zdůraznil.

Ruku na srdce – navzdory politické korektnosti a proti všem klišé: Když se řekne Německo, co se většině Evropanů dodnes vybaví jako první? Zámek Neuschwanstein? Braniborská brána? Goethe? Luther? Kant? Grass? Fotbalisti? Schumacher? Rammstein? Volkswagen? Dálnice? Oktoberfest? Anebo snad – i po 70 letech - stále ještě něco docela jiného? To je právě ono prokleté dědictví, které nelze překonat omluvami, reparacemi, politickými gesty ani ničím jiným.

Nahrávám video

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Svět

Po požáru trajektu na Filipínách zemřelo pět lidí, další se pohřešují

Nejméně pět lidí zemřelo a dalších 87 se pohřešuje po požáru trajektu na Filipínách. Informovala o tom agentura AFP s odvoláním na filipínskou pobřežní stráž.
před 50 mminutami

Válka s Íránem skončí podle Trumpa „hned po volbách do Kongresu“

Prezident USA Donald Trump se domnívá, že válka Spojených států s Íránem skončí hned po listopadových volbách do Kongresu. Írán chce podle šéfa Bílého domu „ovlivnit americké volby, ale už dlouho nedokáže odolávat ekonomickému tlaku, který na něj USA vyvíjejí“. Trump to podle agentury Reuters prohlásil před odletem do Dallasu na celonárodní sjezd Republikánské strany. Ten se koná mimořádně před volbami do Kongresu, ke kterým Američané půjdou 3. listopadu.
před 5 hhodinami

Letadlo se Zelenským v Moldavsku málem zasáhl dron, uvedl norský premiér

Letadlo s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským při odletu z Moldavska do Norska na pohřeb zesnulého krále Haralda V. málem zasáhl dron. Veřejnoprávní stanici NRK to bez podrobností řekl norský premiér Jonas Gahr Störe. Zdroj agentury AFP ze Zelenského kanceláře však jeho výrok zlehčil s tím, že šlo o obecný letecký poplach a prezidentovi nehrozilo žádné nebezpečí. Mluvčí moldavské vlády později podle agentury Reuters uvedl, že letadlo dostalo povolení vzlétnout až poté, co byl potvrzen dopad ruského dronu, který narušil vzdušný prostor země.
včeraAktualizovánopřed 5 hhodinami

Izrael se z jižní Sýrie nestáhne, vzkázal Kac syrskému prezidentovi

Izraelská armáda se ze svých pozic v Sýrii nestáhne, vzkázal ve středu podle agentury AFP izraelský ministr obrany Jisra'el Kac syrskému prezidentovi Ahmadu Šaráovi. Kac spolu s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem navštívil izraelské jednotky, které oblast na jihu Sýrie okupují. Návštěvu později odsoudila syrská diplomacie, která ji označila za nezákonný vstup na území Sýrie, provokaci a nehorázné narušení suverenity země.
včeraAktualizovánopřed 6 hhodinami

Írán nespolupracuje na vyšetřování, nahlásila MAAE Radě bezpečnosti OSN

Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) poprvé za 20 let nahlásila Radě bezpečnosti OSN, že Teherán nespolupracuje na vyšetřování stop uranu, které její inspektoři zjistili na různých nepřiznaných místech v Íránu. Ve středu o tom informovala agentura AP. Írán dlouhodobě tvrdí, že jeho nukleární program je čistě mírový a že se nesnaží vyvinout jadernou bombu.
před 7 hhodinami

Britská letiště kvůli problémům řízení provozu zrušila přes dva tisíce letů

Britská letiště ve středu opět zrušila či odložila stovky letů kvůli následkům technických problémů řízení letového provozu, které řeší od úterý. Ve dvou dnech bylo zrušeno přes 2000 letů, na letištích uvázly desítky tisíc pasažérů. Ministryně dopravy si ve středu předvolala šéfa dispečerské společnosti NATS a hodlá v projevu k poslancům potvrdit, že za problémy není kybernetický útoky, uvedl web stanice BBC.
včeraAktualizovánopřed 8 hhodinami

VideoJak čelit extremismu? Německo řeší ústavní limity radikálních stran

Výsledky zemských voleb v Sasku-Anhaltsku přinesly historický úspěch pro Alternativu pro Německo (AfD) a postavily spolkového kancléře Friedricha Merze do složité pozice. V nové epizodě podcastu Za horizont rozebírají Hana Scharffová a berlínská zpravodajka Helena Truchlá příčiny posunu německé voličské přízně, citlivá témata v německo-ruských vztazích i nedávné incidenty cílící na energetickou infrastrukturu. Souvisí současná politická skepse s nedořešenými traumatizujícími proměnami z devadesátých let?
před 9 hhodinami

EK poskytne Španělsku přes 114 milionů eur kvůli situaci v Ceutě

Evropská komise ve středu rozhodla, že poskytne Španělsku 114,7 milionu eur (2,8 miliardy korun) jako mimořádnou pomoc určenou na zvládnutí situace v exklávě Ceuta, kam 30. července ilegálně vniklo z Maroka asi 72 tisíc až 80 tisíc lidí. Komise o tom informovala ve svém prohlášení. Drtivá většina migrantů se již vrátila, několik tisíc jich ale stále zůstává ve španělské exklávě.
před 10 hhodinami

Evropský pohled

ČT24 každý den vybírá z obsahu publikovaného evropskými veřejnými médii, členy Eurovize.