Průbojná a ambiciózní Indka, která přes 14 let železnou rukou řídila největší demokracii světa, zvítězila ve třetí indicko-pákistánské válce a svou zemi dovedla do klubu jaderných mocností. Indira Gándhíová, přezdívaná Matka Indie, byla jednou z osobností, které výrazně promluvily do osudu této jihoasijské země. Do dějin se zapsala také jako historicky druhá žena na postu premiérky. Od jejího narození uplynulo 100 let.
Aktivní byla už od mládí
Indira rozená Néhrúová se výrazně projevila už ve svých třinácti letech, když založila Opičí armádu, dětskou organizaci, která pomáhala rozšiřovat zakázané texty z dílny přední organizace bojující v ilegalitě za nezávislost Indie - Indického národního kongresu (INK).
Členem INK byl také její otec Džaváharlál Néhrú, který spolu s Mahátmou Gándhím patřil k hlavním vůdcům indického národního hnutí a který se později stal prvním premiérem nezávislé Indie.
Elitní politické a ekonomické vzdělání získala na univerzitách v Indii, Švýcarsku a v britském Oxfordu, kde se koncem třicátých let zapojila do akcí Indické ligy. Při svém pobytu v Evropě poznala i svého budoucího manžela, novináře a člena INK Firúze Gándhího, s nímž měla dva syny Rádžíva a Saňdžaje.
Když Džaváharlál Néhrú v květnu 1964 zemřel, jen málokdo čekal, že se vlády chopí jeho jediná dcera – třebaže Indira v posledních letech otcova úřadování byla jeho nejbližší spolupracovnicí a na zahraničních cestách plnila funkci první dámy.
Vládnoucí INK ji však v lednu 1966 překvapivě vynesl do funkce ministerské předsedkyně (druhá premiérka na světě). Gándhíová tehdy příznačně svedla boj o předsednictví ve straně, respektive ve vládě se svým budoucím dlouholetým politickým rivalem Mórardžím Désáím. A obavy mnohých komentátorů, že bude pouhou politickou figurkou v rukách protřelých stranických předáků, rozptýlila během prvního roku jedenáctiletého mandátu.
Vztahy s Moskvou Indii pomohly upevnit pozici
Zahraniční cestou do USA a posléze do SSSR úspěšně navázala na zahraniční politiku svého otce. Politická orientace Indie na Moskvu měla ovšem během vlády Gándhíové vzestupný charakter: byla to především diplomatická podpora režimu SSSR a dodávky sovětských zbraní, které pomohly premiérce zvítězit ve třetí indicko-pákistánské válce v roce 1971. A Indii tak pomohly upevnit dominantní pozici v jižní Asii.
Indira Gándhíová získala vítězstvím nad Pákistánem a následným vstupem země mezi jaderné velmoci značnou, ale dočasnou popularitu u obyvatelstva. Naplnit programové heslo z předčasných voleb roku 1971, v nichž zvítězila s populistickým sloganem „Vyžeňte bídu“, se jí ale nepodařilo.
Ekonomika i nadále nebyla soběstačná, navzdory úspěšné „zelené revoluci“ v zemědělství, díky níž se Indie stala vývozcem potravinových komodit. Z celkového hlediska se ale indické hospodářství soběstačné nestalo, ačkoliv následovala „bílá revoluce“ v mlékárenském odvětví a další reformy.
Vzestup opozice předznamenal její pád
Přetrvávající bezútěšné podmínky se staly motorem protivládní kampaně zaměřené na korupci v jejích řadách, jíž inicioval bývalý spolupracovník Mahátmy Gándhího Džajprakáš Náráján.
V tu chvíli se Gándhíová zachovala chladnokrevně: Přesvědčila prezidenta Fachruddína Alího Ahmada, aby v zemi vyhlásil výjimečný stav (červen 1976 – leden 1977) a nechala pozatýkat téměř všechny opoziční předáky včetně Désáího a Nárájána.
Přestože se jí v následujícím roce podařilo stabilizovat hospodářskou situaci, úspěch v předčasných volbách v březnu 1977 neslavila. S převahou zvítězili její političtí odpůrci a Gándhíová se ani nedostala do parlamentu.
Gándhíová nepřežila atentát členů vlastní ochranky
Návrat na politické výsluní slavila Gándhíová v roce 1980, kdy se vrátila do čela vlády. V tomto volebním období čelila narůstajícím územním nárokům sikhských separatistů a také jejich ozbrojeným útokům, jichž se sama stala obětí 31. října 1984 – dva sikhští členové její ochranky na ni v Dillí spáchali atentát.
Politička zaplatila životem za rázný přístup v otázce sikhského separatismu, který na subkontinentu představoval jeden z mnoha přetrvávajících náboženských a etnických konfliktů. Přestože Ghándíová v roce 1983 náboženská práva sikhů rozšířila, jejich komunitu si proti sobě poštvala, když iniciovala vojenský zákrok proti radikálním sikhům opevněným v prostorách posvátného Zlatého chrámu v Amritsaru v červnu následujícího roku.
Několikrát byla i v Československu
Místo, kde byla v nedožitých sedmašedesáti letech zavražděna, dodnes připomíná mozaiková cesta nazvaná „Křišťálová řeka“, navržená Čechem Jaroslavem Fričem. Československo navštívila Gándhíová opakovaně v letech 1929, 1938, 1955, když doprovázela svého otce Néhrúa na jeho cestách po Evropě. Ve funkci předsedkyně vlády se vrátila do Prahy v polovině června 1972, kdy jí byl mimo jiné udělen čestný doktorát právních věd v Karolinu.
Na odkaz politické dynastie Néhrú-Gándhí po smrti své matky navázal v premiérském křesle její starší syn Rádžív. Ten byl po její smrti jmenován premiérem, ani on však nepřežil atentát v roce 1991. V politice se angažovali i i další členové rodu: Rádžívova žena Soňa a syn Ráhul.
