Před dvaceti lety stáhl Izrael své poslední vojáky z jižního Libanonu. Skončila tím jedna z nejkontroverznějších operací židovského státu. Spolu s izraelskými jednotkami odešli z Libanonu i spojenci z libanonských křesťanských milic. Krátce poté se opuštěné území stalo baštou militantního hnutí Hizballáh, které rozpoutalo novou válku.
„Libanon už není izraelským problémem,“ zaznělo před dvaceti lety
Více než dvě dekády trvající izraelská okupace Libanonu skončila jedné květnové noci v roce 2000. „Od dnešní třetí hodiny ranní už není Libanon izraelským problémem, ale libanonským problémem,“ prohlásil tehdejší ministr regionálního rozvoje a bývalý premiér Izraele Šimon Peres. Vzniklé vojenské vakuum bez otálení vyplnilo protiizraelské šíitské hnutí Hizballáh.
„Vzal jsem si jen svou zbraň“
Odchod Izraelců z Libanonu byl tak rychlý, že připomínal spíše útěk. Pro jejich libanonské spojence nastaly jedny z nejdramatičtějších dnů jejich životů. „Vzal jsem si jen svou zbraň. To bylo vše,“ popisuje rozhodující noc například Nábí Abú Rafá.
Tehdy byl důstojníkem libanonské milice, která bojovala po boku Izraelců. Osobně se znal s Bennym Gantzem, velitelem libanonské spojenecké jednotky a současným předsedou Knesetu. Měl jen pár hodin na rozhodnutí, zda žít pod vládou Hizballáhu, anebo odejít do exilu. Zvolil to druhé.
Železná opona
Podobně jako dalších několik tisíc jeho bývalých spolubojovníků žije nyní v Izraeli, kde získal občanství. Na Libanon může už dvacet let jenom vzpomínat. „Pořád se dívám do budoucnosti a doufám, že přijde den, kdy se zase vrátím domů do Libanonu,“ neztrácí prý naději, že se do rodné země opět podívá.
Splnění jeho přání zatím příliš nadějně nevypadá. Napříč zeměmi se táhne „železná opona“. Na jedné straně vlajky Izraele, na straně druhé prapory Hizballáhu. A na obou stranách lidé, jimž neprostupná hranice změnila životy.