Vladimir Putin přijal v Kremlu srbského filmaře Emira Kusturicu. Pro izolovaný ruský režim to byla vzácná šance ukázat, že dokáže získat sympatie a návštěvu umělce pohotově využil ve své propagandě. Setkání ale také připomnělo, že autoritářští vůdci stále mají pro některé umělce značnou přitažlivost.
Setkání oceňovaného evropského tvůrce a vůdcem země, která vede útočnou válku proti sousednímu státu, probíhalo v uvolněné a srdečné atmosféře. Srbský režisér s platným francouzským pasem rozehrál v současném Rusku oblíbené téma historického válečného triumfu nad německým nacismem. „(Slované) si pamatují, že Hitler byl Evropan. (Jeho pád) byl, myslím, koncem světové kolonizace,“ řekl Kusturica Putinovi. Filmař s ním také diskutoval připravovanou filmovou sérii na motivy ruské klasiky.
Oficiální kulisa, která je důležitá zejména pro samotný Putinův režim, měla především ukázat, že izolace Moskvy není úplná. A šlo o scénář, podle kterého se nehrálo zdaleka poprvé.
Seagal na okupovaném Krymu a Depardieu točící v Čečensku
V roce 2014, po ruském vpádu na Krym, si zahrál na kytaru v okupovaném Sevastopolu americký herec Steven Seagal. Hrdina akčních filmů své sympatie k Putinovi ale nevyznal jen ve svých písních. „Mým největším přáním je spojit Rusko a Ameriku,“ prohlásil v srpnu 2014. A Putin ho v tomto úsilí později podpořil udělením čestného občanství i statusu zvláštního vyslance Moskvy ve Spojených státech.
Seagal má také na kontě návštěvu běloruského diktátora Alexandra Lukašenka. Ten se mu pochlubil tamní mrkví nebo melouny.
V uplynulých letech je stálicí na oběžné dráze Kremlu i další západní hvězda s ruským pasem, francouzský herec Gérard Depardieu. „Pokaždé, když přijedu do Ruska nebo do bývalých sovětských republik, žije se mi tu velmi dobře,“ vyznával se v květnu 2013.
Depardieu ochotně propagoval Rusko a ducha hrdého vlastenectví. S běloruským diktátorem Lukašenkem pokosil trávník a v čečenském Grozném ovládaném Putinovým věrným spojencem Ramzanem Kadyrovem dokonce natočil akční film.
Obdivovatel Miloševiče s Nobelovou cenou
Sympatiemi k výbojným a autoritářským vůdcům ale nehoří zdaleka jen umělci, kteří jsou zvyklí držet se daných scénářů, ale i ti, kdo je vytvářejí. Rakouský dramatik Peter Handke vyvolal v minulosti značné kontroverze neskrývaným obdivem k někdejšímu srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi.
Z bouřlivé atmosféry na Miloševičově pohřbu vystoupil Handkeho smuteční projev, kterým vzdal politikovi souzenému za genocidu i zločiny proti lidskosti otevřený hold. Pobouření ještě zesílilo, když se Handke stal laureátem Nobelovy ceny za literaturu.
Handke v době války na Balkáně hájil srbský nacionalismus, popíral jeho zločiny a tvrdil dokonce, že masové vraždění ve Srebrenici aranžovali sami bosenští muslimové.
Přinejmenším zdvižené obočí si vysloužil také počin slovinských performerů z formace Laibach. Její koncerty v Severní Koreji přitáhly pozornost nejen proto, že šlo o vůbec první a zatím jedinou show západní kapely v KLDR. Kontroverzní skupina nechala otevřený prostor ke spekulacím, zda šlo o adoraci, nebo skrytou kulturní diverzi vůči režimu, který opulentními představeními – nejen hudebními – žije.
Celebrity ve službách autoritářských režimů? Poklad pro propagandu
Podle kulturního geografa Vladimíra Baara mohou být pohnutky západních hvězd pro angažování ve prospěch autoritářských režimů různé. „Je to dáno i tím, že umělci žijí jiným, alternativnějším způsobem života. Mnozí se tím chtějí zviditelnit, jiní – jako Depardieu – nechtěli platit daně. U Seagala možná nahrálo i to, že roli tvrdého chlapíka viděl i u Putina. Ale spíš mi vadí ty umělecké výlevy k událostem, které jsou na Blízkém východě,“ zhodnotil Baar v Horizontu ČT24.
Návštěvy západních umělců jsou podle něj pro propagandu vítanou příležitostí. „Vždycky to zúročí, když takové osobnosti říkají, že 'my máme pravdu, a ne ti druzí'. To ten režim vždy potřebuje a dokáže s tím velmi dobře manipulovat a pracovat. A možná tím ošálí řadu lidí i na Západě,“ připouští Baar. U mnoha příznivců těchto osobností totiž může dojít ke změně vnímání režimů, které se jejich idolové rozhodli podpořit. „Řekněme to na rovinu – většina lidí nemá větší povědomí o tom, co se v těch zemích děje a kdo je při konfliktech útočník a kdo oběť,“ uzavřel Baar.
