Haag – Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (ICJ) rozhodl, že Srbsko ani Chorvatsko za války v letech 1991–1995 nespáchaly genocidu. Šlo o dlouholetý spor mezi oběma zeměmi, které se navzájem viní z genocidy během války. Dnešní verdikt, kdy ICJ obě žaloby zamítl s tím, že se ani jedné ze stran nepodařilo tvrzení dokázat, by měl přispět k tlusté čáře za bolestivou minulostí ve vztazích obou národů. Rozsudek je konečný a závazný a nelze se proti němu odvolat.
Mnoho šancí na úspěch žalob nedávali experti před dnešním verdiktem ani jedné ze stran a připomněli, že s podobnou žalobou proti Bělehradu dříve zcela neuspěla ani Bosna a Hercegovina.
Srbský prezident Tomislav Nikolić v reakci na verdikt prohlásil, že si přeje na Balkáně trvalý mír. „Upřímně doufám, že v budoucnu bude existovat dostatek odvahy na to, aby Srbsko a Chorvatsko v dobré víře společně řešily vše, co brání tomu, abychom náš region dovedli do období trvalého míru a prosperity,“ řekl.
Také šéfka chorvatské diplomacie Vesna Pušičová doufá, že dnešní ortel přispěje k „uzavření této kapitoly dějin a k přechodu do lepšího a bezpečnějšího období pro lidi v této části Evropy“. Její kolega, ministr spravedlnosti Orsat Miljenić si ale změnou k lepšímu není úplně jistý. „Nevidím v tom nějaký okamžik změny nebo průlomu. Jsme sousedé. Musíme spolupracovat v tolika oblastech, v kolika to bude možné,“ řekl podle agentury AP. Vyzval také Bělehrad, aby udělal víc pro potrestání pachatelů válečných zločinů.
Naopak chorvatský premiér Zoran Milanović dal přímo najevo, že z verdiktu ICJ příliš velkou radost nemá. „S rozhodnutím soudního dvora nejsme spokojeni, ale civilizovaným způsobem ho respektujeme. Musíme ho respektovat. Je definitivní a nelze se odvolat,“ povzdechl si podle agentury AFP.
Efekt „tlusté čáry“ však není příliš pravděpodobný, naopak. „Současné vztahy nejsou příliš dobré. Často se konají rétorické přestřelky mezi Záhřebem a Bělehradem, ať už se vztahují k válečným časům, nebo k některým současným otázkám. Zklamání z těchto dvou rozsudků k tomu může ještě přispět,“ hodnotí situaci Martin Ježek, zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu na Balkáně. „Události jsou stále příliš čerstvé“ dodává Ježek.
Předseda hlavního soudního orgánu OSN Peter Tomka při odůvodnění verdiktu konstatoval, že během ozbrojeného konfliktu se síly na obou stranách dopustily mnohých zločinů. Úmysl spáchat genocidu „zničením celé populace nebo její části“ ale ani jedna země druhé nedokázala.
V létě 1991 vyhlásila tehdejší jugoslávská republika jednostranně nezávislost a jejím následkem vypukla válka, která byla jedním z ozbrojených konfliktů doprovázejících rozpad bývalé Jugoslávie. Chorvatští Srbové za podpory vedení Srbska v čele s prezidentem Slobodanem Miloševičem následně vyhlásili, rovněž jednostranně, separatistickou Republiku Srbská Krajina (RSK). Ve vypjaté atmosféře pak začalo vyhánění chorvatského obyvatelstva. Válka, která skončila až v roce 1995, si podle některých odhadů vyžádala až na 20 000 lidských životů a obrovské materiální škody.
Chorvatsko se na hlavní soudní orgán OSN obrátilo už v roce 1999. Jeho žaloba – podaná původně proti srbsko-černohorské Jugoslávii – činí Bělehrad odpovědným za etnické čistky naplňující skutkovou podstatu genocidy, jež páchaly v době konfliktu jím kontrolované síly na chorvatském obyvatelstvu. Dopouštěly se toho vražděním, vězněním, mučením a násilným přemísťováním Chorvatů v oblastech, které vůdci srbských separatistů zahrnovali do „své domoviny“. Chorvatsko chce potrestání všech viníků, odškodnění za materiální škody, informace o zhruba 865 dosud nezvěstných osobách a navrácení okolo 25 000 uměleckých a historicky cenných předmětů údajně neprávem odvezených během války.
Bělehrad protižalobu předložil počátkem roku 2010. Obvinil Chorvatsko, že se genocidy dopustilo během ofenzivy Bouře, kterou provedlo v samém závěru války (1991–1995). Chorvatské jednotky podle žalobců zabíjely a vyháněly Srby žijící v oblasti chorvatské Krajiny a na dalších místech a ničily jejich majetek, aby se nemohli vrátit. Srbsko žádá zamítnutí žaloby protistrany a naopak uznání viny Chorvatska na genocidě vůči srbskému obyvatelstvu. Chce také potrestání viníků, odškodnění obětí a umožnění návratu srbských obyvatel, kterých podle Bělehradu z Chorvatska uteklo na 200 000 a mnozí z nich se ještě nemohli vrátit. Srbsko se ale ve své žalobě také domáhá toho, aby Chorvatsko přestalo slavit jako státní svátek 5. srpen, tedy den vítězství operace Bouře.
Rozhodnutí soudu je definitivní a závazné
Hlavní veřejné líčení s vyslechnutím argumentace stran se konalo loni od 3. března do 1. dubna. Poté začala příprava verdiktu za zavřenými dveřmi. Rozhodoval o něm sedmnáctičlenný senát složený ze všech 15 soudců soudního dvora a doplněný dvěma soudci „ad hoc“. Soudce „ad hoc“ může vyslat strana sporu, jež nemá mezi členy soudu OSN svého soudce. To je případ Chorvatska i Srbska. O rozsudku, jenž se připravoval složitým několikafázovým způsobem, rozhodovala většina hlasů – každý soudce musí hlasovat pro nebo proti, žádný se nemůže zdržet hlasování. Při nesouhlasu však lze k rozsudku doplnit odmítavé stanovisko soudců jiného názoru.
Rozhodnutí nejvyššího soudního orgánu OSN je každopádně definitivní –nelze se proti němu odvolat a je závazné. Pokud je některá ze stran názoru, že druhá strana rozsudek nerespektuje, může podat stížnost Radě bezpečnosti OSN, která má možnost přijmout proti proviněnému státu určitá opatření. Pro zamítnutí žaloby Chorvatska hlasovalo 15 ze 17 soudců. Pro zamítnutí srbské žaloby byli všichni.
