Brusel - Volby do Evropského parlamentu přinesly velký úspěch nacionalistům, kteří převážně ve starých unijních zemích zaznamenali narůst popularity; symbolem tohoto trendu se stalo vítězné tažení francouzské Národní fronty. Druhým a neméně významným rysem letošních evropských voleb je potom nezájem voličů z postkomunistických zemí.
PRVNÍ POUČENÍ: Nacionalistický otřes na Západě
Velké země evropského Západu zažily volební otřes v podobě úspěchu názorově vyhraněných formací s nacionalistickým a xenofobním programem. Nejvýrazněji bodovala francouzská Národní fronta vedená Marine Le Penovou a britská strana UKIP Nigela Faragea, obě formace ve svých zemích volby vyhrály. Krajní pravice výrazně bodovala i v Rakousku, Maďarsku nebo Skandinávii. V krizí otřeseném Řecku zase uspěli nesmiřitelní kritici Bruselu z opačné strany, levicoví radikálové. Do Evropského parlamentu tak voliči katapultovali dvojnásobný počet národoveckých a protievropských poslanců.
„Je to jasný vzkaz, že lid trpí naprostou deziluzí vůči fungování EU,“ konstatoval britský premiér David Cameron. Německý deník Die Welt ovšem hledá vysvětlení hlouběji - a cituje sociologa Christopha Guiluyho. Podle něj se nižší střední třída považuje za oběť globalizace a jako důsledek se odvracejí od tradičních stran k pravicovým populistům, kteří jim nabízejí jednoduchý výklad světa (analýzu příčin evropského nacionalismu čtěte zde).
Podle sociologů a politologů ovšem ani úspěch nacionalistů chod Evropského parlamentu bezprostředně nepoznamená. Jeho tři největší frakce, tedy vítězná Evropská lidová strana (EPP), socialisté (S&D) a liberální ALDE, totiž opět dají dohromady bezpečnou většinu zřejmě 469 křesel z celkových 751. Navíc proevropsky orientovaná témata tyto strany v mnoha ohledech spojují také se Zelenými, kteří nyní disponují 52 mandáty. Analytička Carnegie Europe Judy Dempseyová proto předpokládá, že volební zemětřesení (toto sousloví používá Le Penová i Farage) bude mít dopad primárně na národní politiku jednotlivých zemí.
Obdobně hovoří i politolog Paul Ivan z Centra evropské politiky; velké změny v europarlamentní práci nepředpokládá, i když také podle něj je posílení nacionalistů jasný signál nové doby. „Ovlivní to pozici Francie v EU a její aktivitu v Unii,“ uvádí s odkazem na zisky Le Penové. V praktické práci Evropského parlamentu bude podle něj významná role „velké koalice“ mezi EPP a socialisty.
Důsledky pro Evropu jako celek by jisté posílení extrémních stran podle Dempseyové mohlo mít například ve změně přístupu velkých národních stran k problematice zahraniční politiky, migrace, rozšiřování či k ekonomickým reformám. Otázkou podle ní však je, zda se podobným uskupením podaří v první řadě ustavit europarlamentní frakce. K tomu je potřeba sice jen 25 poslanců, ovšem ze sedmi různých zemí. Začínají tak námluvy mezi stranami, které nejspíš potrvají většinu června. Parlament se na ustavující schůzi schází počátkem července.
Posílená euroskeptická a radikální uskupení ale určitě získají lepší přístup k „parlamentnímu stroji“: jejich poslanci budou předsedat výborům, jejich hlas bude více slyšet a to v budoucnu zřejmě může ovlivnit podobu celé evropské debaty. „Hodlají zvýšit svoji viditelnost, zvlášť na plenárních zasedáních EP,“ dodává na adresu nacionalistických formací analytička Centra pro evropská politická studia Sonia Piedrafitaová. „Nezapomeňme, že tyto strany se zajímají hlavně o toto: Jejich hlavním zájmem jsou domácí parlamentní volby.“
Nigel Farage: „Nechci, aby z Evropské unie odešla pouze Británie, chci, aby celá Evropa vystoupila z Evropské unie. Nevěřím, že ta vlajka, ta hymna a ten prezident, kterého nikdo nezná, reprezentuje to, čím by Evropa měla být.“
DRUHÉ POUČENÍ: Nezájem na Východě
Národní politici ani představitelé bruselského vedení nedokázali občany nových zemí Evropské unie přesvědčit o významu Evropského parlamentu. Průměrná kontinentální účast ve víkendových volbách sice dosáhla 43,1 procenta hlasů, mezi zeměmi evropského západu a někdejšími státy východního bloku se ale ukazují výrazné rozdíly; Boris Kálnoky v analýze pro německý list Die Welt dokonce píše o hlubokém příkopu napříč kontinentem: „Zájem Východu o evropské volby klesl na dno“.
Vůbec nejnižší volební účast si připsaly Česko a Slovensko, k urnám nepřišlo 80, respektive 87 procent voličů. V Polsku, jež bývá označováno za postkomunistický stát s nejsilnější proevropskou orientací, zůstalo doma 77 procent lidí, kteří měli právo o složení Evropského parlamentu rozhodnout, v Maďarsku volby ignorovalo 71 procent voličů, slovinští voliči zůstali doma v 79 procentech případů. Ve státech jako Německo, Španělsko nebo Francie přitom volební účast přesáhla 40 procent.
Vysvětlení tohoto příkopu se různí, Igor Janke z thinktanku Instytut Wolnosci si nízkou účast ve východní části EU vykládá tak, že v prvních letech členství lidé z postkomunistických republik ještě měli o evropském spolku romantické a pozitivní představy; dnes bruselský parlament považují za žvanírnu. Vstřícný pohled k Unii ovšem v této perspektivě ovšem nemají ani Chorvati, ačkoli do evropské osmadvacítky vstoupili teprve na začátku tohoto roku. Tři čtvrtiny z nich se vzdali práva o složení Evropského parlamentu rozhodnout.
Nejčastěji zaznívajícím argumentem je potom ten, že voliči neumí význam europarlamentu docenit. „Nízká volební účast je odrazem neuspokojivé situace týkající se EU, kdy stále více voličů má jen velmi malé povědomí o tom, co jim práce Evropského parlamentu (a EU vůbec) přináší a jak může ovlivnit jejich život,“ podotýká prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý. Obdobně hovoří i prezident republiky Miloš Zeman – upozorňuje na to, že z Bruselu přichází 80 procent zákonů a že na vině jsou novináři, kteří nedokáží občanům význam Unie dostatečně zprostředkovat.
Podle Kálnokyho analýzy pro Die Welt je ale příčina o něco hlubší; občané postkomunistických zemí se prý nedovedou s Evropskou unií identifikovat a „západní centralizace EU mají plné zuby“. Vliv spatřuje i v nedostatečných občanských návycích. „V někdejších komunistických zemích je demokratická participace stále slabší než na Západě,“ uvádí.
