Nacionalistické síly na vzestupu. Zažívá Evropa předjaří národů?

• ave

1. 5. 20141. 5. 2014, 10:19|Zdroj: ČT24

Ilustrační foto

Zdroj: ČT24

Deset let po svém největším rozšíření je Evropská unie vystavena volbám, které mají prokázat, nakolik myšlenka kontinentálního společenství ještě evropskou veřejnost oslovuje – a zda voliči raději nenaslouchají polnicím nacionalismu. Právě národovecké strany totiž mohou výrazně zamíchat rozložením evropských sil, předvídají se jim až pětadvacetiprocentní zisky. Zažívá Evropa národní probuzení?

Psalo se jaro roku 1815 a zástupci mocností mohli z Vídeňského kongresu odjíždět spokojení. V Evropě se podařilo obnovit rovnováhu, zajistit mír a vrátit do jednotlivých států ospalý klid. Hlavní předsevzetí, zabránit další revoluční bouři a zničující válce, se vládcům starého kontinentu nakonec dařilo plnit víc než třicet let. Dnes proto může neměnnost první poloviny 19. století připomínat pověstný „konec dějin“, o kterém píše Francis Fukuyama – pouze s tím rozdílem, že místo liberální demokracie dominovalo autoritářství monarchů, zdánlivě navěky.

Už v roce 1848 ovšem samy dějiny ukázaly, že ve Vídni rozhodně nepřišel jejich konec, ale nanejvýš přestávka. Zájmy umlčovaných etnik, jež se dožadovala občanských svobod a životního prostoru, tehdy vybuchly v revoluční kaskádu známou jako „jaro národů“. Aktuální dění v Evropě, růst podpory patriotických či nacionalistických sil, potom klade otázku, zda starý kontinent podobný národní kvas nezažívá znovu – byť dosud jen ve formě „předjaří“.

Potenciál nacionalistů? Až čtvrtina evropských voličů

Krajně pravicový Jobbik, který žehrá na územní ztráty někdejších Uher a vyzývá k tvorbě seznamu vlivných Židů, získal v dubnových volbách do maďarského parlamentu více než 20 % hlasů. Strana si tímto výsledkem připsala kontinentální primát, protože žádná jiná nacionalistická formace se v parlamentních volbách kdekoli v Evropě netěšila srovnatelné podpoře.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že by se stejný úspěch mohl zopakovat i ve volbách do Evropského parlamentu, které proběhnou na konci měsíce – Jobbiku přisuzují až dvacetiprocentní zisky, prakticky stejně jako francouzské Národní frontě (NF) vedené Marine Le Penovou. Tato strana už na konci března přepsala volební mapu Francie, když ji v komunálních volbách podpořilo 10 % voličů, ačkoli kandidovala jen ve zlomku obcí.

Oba příklady svědčí o vzrůstající podpoře pro uskupení, jejichž společným jmenovatelem je větší či menší míra národovectví a návazná skepse k bruselským institucím. V rámci evropské osmadvacítky navíc zdaleka nejsou jediné – národovecká nit se vine od (relativně umírněné) euroskeptické Alternativy pro Německo přes islamofobní Stranu pro svobodu Geerta Wilderse až po fašistický Zlatý úsvit z Řecka.

„Divil bych se, kdyby tyto strany v evropských volbách neuspěly, a nedělám si iluze, že se je těžkopádnému a mdlému evropskému vedení podaří zastavit,“ konstatoval oxfordský historik Timothy Garton Ash ve svém textu pro deník Guardian už loni na podzim. Dnes agentury zabývající se mapováním voličských nálad očekávají, že v nadcházejícím hlasování obsadí nacionalisté v Evropském parlamentu až čtvrtinu ze 751 křesel.

Budova Evropského parlamentu

Zdroj: ISIFA/Thinkstock/iStock

Proč roste národovectví? Kvůli globalizaci

„Voliči odmítají pokrok evropské integrace a pochybují o jejím cíli a smyslu – čili o tomtéž, o čem pochybují politici v Bruselu, a nedají to najevo jen proto, že by přišli o křesla a moc,“ vysvětluje nárůst nacionalistických sil Petr Robejšek, v Německu působící politolog. Garton Ash k tomu dodává, že vinu nese i byrokracie a zkostnatělost evropských institucí a v neposlední řadě nezaměstnanost – Evropa „zbitá“ recesí totiž představuje pro národovce živnou půdu. Ostatně, po zkušenosti s třicátými léty bývá nárůst nacionalismu s hospodářskou a politickou krizí spojován již tradičně.

Jak ovšem upozorňuje český filosof Jan Sokol, je možné najít i vyššího společného jmenovatele. „Ekonomická nouze je jakýsi spouštěč, ale velkou roli hraje překotná globalizace a zejména masová duchovní vyprázdněnost,“ uvádí. „Milionům lidí chybí naděje a smysl a snadno se nechají strhnout masovými náladami.“

Odborně se nové vlně národovectví na starém kontinentu věnují politologové André Gingrich a Marcus Banks; označují ji za jednu z větví širšího fenoménu, který se jindy projevuje v podobě separatistických tendencí. Jejich vzorovým příkladem mohou být katalánské snahy o nezávislost, stejně jako chystané skotské referendum. 

Vlastní „neonacionalismus“ potom dvojice politologů vysvětluje coby reakci na změnu Evropy po studené válce a na zmíněnou globalizaci. Vůči jejím různým projevům se totiž nacionalistické strany vymezují nejčastěji, ať už se jedná o problematiku přistěhovalectví, nebo o nadnárodní instituce, jako je NATO, MMF nebo Evropská unie. Osmadvacítka navíc národovcům v posledních letech sama dodávala munici, neboť – jak připomíná The Economist – „krize eurozóny byla rozhodující pro vznik silného páru: staré nacionalistické rétoriky a moderního euroskepticismu“.

Souhru obou faktorů ostatně pregnantně vyjádřila sama Le Penová; když s ní loni v listopadu uzavíral nizozemský populista Wilders alianci pro evropské volby, prohlásil, že vykročili „k osvobození od bruselského monstra“, a francouzská politička dodala: „Vlastenecké strany chtějí vrátit svobodu svému lidu.“

Národní obrození? Pouhý pseudo-romantismus, soudí historik

Projevy připomínající řečnění na lidových táborech 19. století mají ale podle slovenského historika Dušana Kováče jen daleko k heroickému romantismu, který byl typický pro Evropu před revolučním rokem 1848; nejde totiž opomenout dvě světové války, k nimž nacionalismus vedl. „Výroky typu: 'Jsem ochotný pro svůj národ umřít' – takto se vyjádřil jeden z čelných představitelů Jobbiku – jsou už jen pokleslým pseudo-romantismem,“ upozorňuje.

Buditelská rétorika podobná té, která zazněla z úst Le Penové a Wilderse, je přitom blízká i dalším subjektům. Vedení zmíněné maďarské formace apelovalo na vytvoření krajně pravicové „aliance sahající od Jadranu po Balt“. Podobné nacionálně-kolektivistické tendence potom zanívají v menšním rozsahu i v Česku. Předsedkyně České suverenity Jana Wolfová vyzvala ve vysílání ČT24 k tomu, aby se na půdě Evropského parlamentu ustavila frakce pouze na základně příslušnosti ke slovanským národům. Obdobnou myšlenku slovanské vzájemnosti v besedě Českého rozhlasu Plus prezentoval i lídr Věcí veřejných Radek John.

Podle Kováče tak sice lze v současném nacionalismu najít určité společné rysy s jarem národů – zmiňuje vydělování se vůči „těm druhým“ a budování kolektivní identity prostřednictvím národních elit – v obou případech jde ale jen o archetypální projevy národního cítění. Jinak není možné období před 160 lety s dneškem srovnávat. „V 19. století měšťanské elity spojovaly nacionalismus s občanským uvědoměním,“ zdůrazňuje. „Současný nacionalismus už nedokáže občany osvobozovat, ale pouze je svazuje svým kolektivismem a jasně deklarovaným anti-demokratismem.“

Obdobně ostatně hovoří i zmínění politologové Gingrich a Banks; dnešní nacionalismus se oproti tomu v 19. století soustřeďuje primárně na kulturní fundamentalismus a vyhlašuje boj za čistotu národa a národní kultury. Zřetelným projevem těchto tendencí jsou kampaně proti přistěhovalectví, menšinám nebo islámu.

Již citovaný filosof Jan Sokol potom hovoří přímo o vyprázdněnosti nového národovectví; lidé se podle něj nestarají o vlastní národ, ale „jen závidí těm druhým, bojí se jich a nenávidí je“. Zároveň upozorňuje na zajímavý rozpor – s větším a vážným respektem k vlastním dějinám, jazyku a národu by totiž mohlo xenofobních postojů ubýt. „Za siláckými řečmi o pořádku a silné ruce stojí hlavně zbabělost, která má takový strach ze svobody druhých, že ochotně odevzdá tu vlastní.“

Dlužno dodat, že zcela odlišnou perspektivu nabízí politolog Petr Robejšek. Místo o nacionalistických stranách mluví o stranách protestních, jejichž podporou se voliči vzpírají paternalismu současného mainstreamu evropské politiky – a chtějí dát najevo odpor k příkazům a dozorování svého života. Nakolik protestní polnice Evropu skutečně rozezvučí, se ukáže už za necelý měsíc. Výsledky evropských voleb budeme znát 25. května.