Mnichov – Poprvé po 170 letech se v Bavorském lese prokazatelně vyskytuje kočka divoká. Vědci to prokázali na základě analýzy genetického materiálu odebraného ze vzorků chlupů nejméně tří jedinců.
„Samozřejmě máme radost, že po rysovi můžeme uvítat dalšího návratilce díky kočce divoké, která si v národním parku našla vhodné útočiště,“ poznamenal Franz Liebl, ředitel Národního parku Bavorský les, který z německé strany sousedí s Šumavou. Experti se nyní snaží určit přesný počet kusů těchto zvířat.
Výskyt kočky divoké (Felis silvestris silvestris) v Bavorském lese je podle mnohých expertů pozoruhodný. Mnozí totiž tento národní park považují za nevhodný prostor pro život divokých koček vzhledem k množství sněhových srážek, které se tam vyskytují. „Možná přispěly i mírné zimy z uplynulých let k tomu, že kočky divoké u nás mají opět šanci,“ domnívá se expert na divoká zvířata Marco Heurich.
Jak připomíná magazín Der Spiegel, evropské divoké kočky lze jen těžko rozeznat od mourovatých domácích koček. Jsou ale zavalitější, mají silnější stavbu trupu a lebky, poněkud nevýraznou kresbu a huňatý ocas s kulatou černou špičkou - na rozdíl od špičatého ocasu domácích koček. Pro skutečný důkaz je ale nutný genetický test.
Kočka divoká evropská se v minulosti vyskytovala po celé Evropě s výjimkou Skandinávie. Na většině svého území však byla v době od konce 18. století do poloviny 20. století vyhubena. Vznikly tak izolované populace, z nichž se kočky divoké mohou opětovně šířit i do míst, odkud předtím vymizely. Souvislejší areál rozšíření se zachoval na třech místech: na Iberském poloostrově, oblasti severozápadní Francie, jihovýchodní části Německa a v Karpatech, Balkánském poloostrově a ve východní Evropě.
V Německu se divoké kočky vyskytují především v Hesensku, Durynsku, Harzu, Taunusu nebo v Eifelu. Lidem se spíše vyhýbají.
