Praha – Ministerstvo zdravotnictví v těchto dnech finalizuje novelu zákona o ochraně veřejného zdraví, v níž se praví, že v zájmu ochrany obyvatelstva před nadměrným hlukem by obce měly získat pravomoc regulovat otevírací dobu restaurací a barů. Nejvíce se změny zřejmě dotknou čím dál oblíbenějších venkovních zahrádek, které už nyní kvůli celostátně vyhlášenému nočnímu klidu musejí zavírat v deset večer. Pohled na Západ dokazuje, že ačkoliv i tamní úředníci liberální pravidla zpřísňují, Češi jdou ještě dál - od tvrdého k ještě tvrdšímu. Mnoho tuzemských radnic totiž má v plánu diktovat zavírací hodiny i uvnitř hospod.
Pravidla určující, kdy musejí podniky kvůli dodržování nočního klidu zavírat, se na starém kontinentě liší jak stát od státu, tak město od města. Dilema klidné versus živoucí městské centrum řeší každá radnice jinak, podobně jako je tomu v Česku. Až na výjimky ale platí, že naopak v rozporu s českým trendem tamní obecní úředníci berou v potaz, že se společnost v 21. století mění, lidé hlavně ve městě chodí později spát a prostor, který je obklopuje, si chtějí užít.
UK never sleeps
Ve Velké Británii byla otevírací doba restaurací tradičně omezená do 23 hodin večer. V listopadu 2005 ovšem vláda tento zákon zrušila - platil v zemi od roku 1915 s odůvodněním, že konzumace alkoholu snižuje produktivitu práce ve zbrojních závodech a poškozuje obranyschopnost království. Hospody a bary v Anglii a Walesu tak mohou prodloužit svůj provoz o několik hodin a po obdržení licence nezavírat vůbec. V době zavedení této možnosti okamžitě využilo zhruba 70 procent osvěžoven. Omezení zůstalo jen ve Skotsku a v Severním Irsku.
Uvolněné alkoholové regule úřady ale zároveň doprovodily striktnějším vymáháním dodržování nočního klidu. Britská policie má proto právo udělit každému hlučnému opilci či výtržníkovi na místě pokutu 80 liber - asi 2 500 korun. Může také nechat zavřít podnik či restauraci na 24 hodin nebo nechat majitele hospod, aby si zaplatili posílení policejních hlídek v okolí jejich podniků.
Krátká procházka po londýnských čtvrtích Soho či Camden i mimo ně ukáže, že zahrádky patří k běžné a zpravidla příjemné nabídce britské metropole. Zatímco kavárny mají své stolečky spíše do ulice, hospody využívají typických anglických dvorků zpravidla plných květin a často s dětským hřištěm. A když nejsou k dispozici stolky, pijáci se jednoduše shromáždí před pubem, jejich klábosení přitom mnohdy doprovází vyhrávání pouličních umělců.
Paříž: Z města světel městem spánku?
Co mohou s nočním životem udělat přísná pravidla, by mohli vyprávět obyvatelé Paříže, jejíž atmosféra po setmění v minulosti přitahovala osobnosti od Ernesta Hemingwaye po Jima Morrisona. Od roku 2008, kdy ve Francii začal platit protikuřácký zákon a kuřáci si musejí svou neřest odbývat na chodnících před kluby a restauracemi, raketově stoupl počet stížností místních obyvatel na rušení nočního klidu.
To přinutilo pařížské úřady za tyto přestupky udělovat podnikům přísnější postihy a mnozí provozovatelé proto raději začali zavírat dřív. Ovšem i změněné pořádky potvrdily přetrvávající propast mezi Paříží a Prahou - ztráta licence na dlouhou otevírací dobu totiž ve francouzské metropoli pouze znamenala, že řada podniků namísto v pět začala hosty vyhánět ve dvě ráno.
Pařížané se beztak proti restrikcím ohradili, jejich stížnosti na upadající noční dění ve městě pak vyvrcholily peticí nazvanou „Když město umírá v tichu“, která poukazovala na ekonomický a kulturní význam noční zábavy pro region. Během prvního měsíce ji podepsalo na třináct tisíc lidí. „Čím dál tím více nočních akcí se ruší, zavádějí se další a další omezení hluku a zavírá se stále více podniků,“ konstatoval jeden z autorů petice Eric Labbé. Někteří dokonce tvrdí, že město kvůli regulím ztrácí své postavení ve prospěch Londýna, Amsterodamu, Barcelony či Berlína.
Navzdory upadajícímu nočnímu životu v Paříži a dlouholetému zákazu konzumace alkoholu na veřejnosti, jenž platí v desítkách francouzských měst, patří restaurační zahrádky neodmyslitelně ke koloritu celé země a jsou velmi oblíbené. V Paříži má zahrádku nejméně každá čtvrtá z nich. Některá turistická místa jsou jimi doslova obležena a někdy zabírají celý chodník. Otevřeny bývají dlouho do noci, mimo jiné proto, že jsou vyhřívané, resp. v létě ochlazované rozprašovačem vody.
Jihoevropské Německo - alles gute!
Právě německá metropole je od pádu berlínské zdi považována za skutečnou Mekku nočního života a město s jednou z nejživějších atmosfér starého kontinentu. K této pověsti výrazně přispěla skutečnost, že berlínské bary a kluby, kterých je ve městě kolem 900, respektive 200, nemusejí o víkendech zavírat v pevně stanovený čas. Tento zvyk ostatně platí v podstatě po celé zemi.
Po roce 2000 mnoho německých měst a spolkových zemí regule o zavíracích hodinách barů úplně zrušilo nebo velmi uvolnilo. Podniky se tak často zavírají pouze mezi pátou a šestou ranní, kvůli nutnosti úklidu. Kvůli omezení hluku sice musí populární Biergarten (pivní zahrádky) zavírat v jedenáct či o půlnoci, o víkendech či během oslav Nového roku ale pro veškeré venkovní prostory platí výjimky.
Stejně jako v Česku tu platí nařízení o nočním klidu od 22. hodiny, Němcům se nicměně daří sloučit noční klid a volnou zavírací dobu zábavních podniků. Je totiž běžnou praxí, že ne všechny německé radnice dodržování svých vyhlášek tvrdě vynucují.
A co ostatní sousedé? Zahrádky jsou v kurzu
Sezona hospůdek pod korunami stromů v centru rakouské metropole Vídně podle nařízení tamní radnice trvá od března do poloviny listopadu. Zahrádka na veřejné ploše či vedle dopravní komunikace je otevřena od osmi hodin ráno a provoz musí ukončit nejpozději hodinu před půlnocí. Také v Polsku se zahrádky objevují s příchodem léta a provozní doba v nich je různá - o zavírací hodině rozhodují radnice jednotlivých měst. Většinou zahrádky končí s obsluhou ve 22:00 a zbývající hosté sami přecházejí dovnitř restaurace. Letní pohodě vstříc vyšli Slováci. Na restaurační zahrádky v historickém centru Bratislavy i v dalších oblastech města se nevztahuje obecné pravidlo, které povoluje konzumaci alkoholu na veřejnosti pouze od tří do pěti ráno.
Sousední stát, kteří si mnozí spojují spíš s nudnou morálkou, se tak pomalu blíží tomu, jaký obrázek si turisté odvážejí ze svých dovolených ve Středomoří. Příkladem jihoevropské reality může být španělský Madrid, metropole, jež soupeří s New Yorkem o titul „město, které nikdy nespí“. Typický španělský večer zde nezačíná dřív než před půlnocí a nekončí dřív než po šesté ráno. To vše by samozřejmě nebylo možné bez uvolněných pravidel, která dovolují držet zavírací dobu barů až do brzkých ranních hodin.
Složitou situaci, kterou v Česku zažívají mnohé radnice při rozhodování o veřejném prostoru, nedávno popsal pražský primátor Bohuslav Svoboda: „Všichni tu chtějí mít atmosféru Paříže nebo Barcelony – tedy zahrádku na každém rohu, kde si v klidu mohou vypít dvojku červeného za horkých letních večerů. V okamžiku, kdy u nás někdo zahrádku zřídí, tak já jako zástupce magistrátu dostanu petici s podpisy místních obyvatel za její zrušení. Když argumentuji tím, že ji přeci chtěli, dostanu odpověď: Ano, ale ať je raději o kousek dál.“
Podobné zvyky platí i v sousedním Portugalsku. Lisabonská čtvrť Bairro Alto opravdu ožívá až po setmění, kdy desítky tamních restaurací teprve začínají servírovat večeře. Postupující nocí se pak celá čtvrť mění na jeden velký večírek, na kterém je běžné postávat dlouhé hodiny na ulici před barem. Ve velkých městech v Řecku oblíbené kavárny a bary mají povinnost v létě zavírat nejpozději ve tři ráno, v pátek a v sobotu ve čtyři. Nařízení je však jen zřídka dodržováno a většina podniků, obzvláště pak mimo metropoli, zavírá o dvě až tři hodiny později.
Tuhý severovýchod
Naopak zřejmě nejpřísnější pravidla v Evropě mají ve Skandinávii. Například ve Švédsku musí většina restaurací zavřít už v deset večer. Jen některé luxusní podniky mohou mít ve výjimečných případech otevřeno až do půlnoci. A pravidla zpřísňuje i Rusko, jehož obyvatelé mají dlouhé noci nad skleničkou vodky v oblibě. Přestože v Moskvě je noční klid vyhlášen o hodinu později než u nás, radnice před nedávnem drasticky zvýšila pokuty, které hrozí majitelům podniků za jeho porušení. Běžní Moskvané by si zase měli rozmyslet veselou cestu za doprovodu zpěvu, mohou za to být pokutováni až 800 korunami.
Noční můra pro milovníky ruchu města po setmění pak má název Petrohrad. Tamní radní, už delší dobu proslulí svým přísným dohledem nad životem svých spoluobčanů, rozšířili seznam skutků považovaných za rušení nočního klidu. Ve městě se od loňského roku nesmí v noci šoupat nábytkem, zpívat, hvízdat, klepat na zeď a hrát na hudební nástroje. I zde, stejně jako v Moskvě, pokuty dosahují v přepočtu 30 tisíc korun a zvlášť tvrdě jsou postihováni recidivisté.
Na jihu Ukrajiny, ve městě Cherson, musí noční klid dodržovat nejen místní obyvatelé, ale i jejich domácí zvířata. Od poloviny roku 2011 tamní vyhláška zakazuje vydávat zvuky od 10 večer do 8 ráno všem zvířatům, včetně těch hospodářských. „Psi v noci nesmějí štěkat, kočky mňoukat, kozy mečet, krávy bučet, kohouti kokrhat, slepice kdákat a vepři chrochtat,“ píše se v nařízení. Za klidné zvířectvo a dodržování nočního klidu podle zastupitelů zodpovídají jejich majitelé pod hrozbou pokuty.
