Jednání prezidentů Srbska Aleksandara Vučiče a Kosova Hashima Thaciho v Bruselu zkrachovalo. V dlouhé historii planých rozhovorů se přitom čekal konečně zásadní výsledek. Oba prezidenti se však nakonec ani nesetkali. Vučič prý setkání s Thacim odvolal kvůli výhrůžkám a podvodům Kosova. Srbský vyjednavač Marko Djurič řekl, že není jasné, zda rozhovory Bělehradu a Prištiny vůbec budou pokračovat. Vučič však později potvrdil, že o víkendu přijede na návštěvu Kosova, jak plánoval.
Oba prezidenti se každý zvlášť setkali s šéfkou unijní diplomacie Federicou Mogheriniovou, která rozhovory zprostředkovává. Mogheriniová poté v prohlášení uvedla, že potíže v rozhovorech týkajících se bývalé jihosrbské autonomní oblasti obývané srbskou menšinou přetrvávají.
Situace je ale podle srbských médií ještě napjatější, než se na první pohled zdá. Agentura Tanjug napsala, že Vučič kvůli chování vedoucích prištinských činitelů nařídil srbské armádě, aby přerušila veškerou komunikaci s mezinárodními silami v Kosovu KFOR, a posléze vyzval i policii a bezpečnostní službu BIA, aby zastavily komunikaci s kosovskou policií.
Kromě toho srbská premiérka Ana Brnabičová podle webu rozhlasové a televizní stanice B92 vyzvala mezinárodní společenství, aby „už více nezkoušelo trpělivost a porozumění“ Srbska. „Představitelé albánského národa“ v Kosovu jsou podle ní „neseriózní, nezodpovědní a nepředvídatelní“, a proto je při jednání s nimi potřeba „nesmírná trpělivost“. Vyčetla přitom mezinárodním činitelům, že stále nijak nereagují na to, že Priština neplní dohody.
Hněvivé odmítnutí Vučiče setkat se přímo s Thacim novinářům v Bruselu vysvětlil šéf úřadu vlády pro Kosovo Marko Djurič. Je to „kvůli všem lžím, podvodům a odpornému přístupu vůči Srbům a srbské straně, které představitelé Prištiny předvedli v uplynulých dnech, (kvůli) urážkám, klamání, hrozbám, hrozbám dokonce i vůči prezidentově (Vučičově) 16leté dceři, kvůli všemu, co v posledních dnech udělali“, řekl Djurič.
Vučič a jeho kosovský protějšek Thaci v poslední době naznačovali možnou výměnu území, ale nepřímo a velmi opatrně – s použitím termínů jako demarkace či korektura původní administrativní hranice mezi Srbskem a Kosovem.
Rozhovory budou pokračovat, do Kosova pojedu, slíbil nakonec Vučič
Navzdory pátečním událostem Vučič na večerní tiskové konferenci v Bělehradu ujistil, že dění v Bruselu v žádném případě neznamená přerušení dialogu s Prištinou. „Rozhovory budou pokračovat,“ uvedl a dodal, že „klíčovou věcí je mír.“
Sdělil také, že v sobotu podle plánu pojede do Kosova, přičemž nejprve navštíví ekonomicky důležité přehradní jezero Gazivode s tamní vodní elektrárnou. V neděli se pak v poledne v Kosovské Mitrovici uskuteční zamýšlené shromáždění, na němž přednese projev.
V Kosovské Mitrovici, městě rozděleném na albánskou a srbskou část, by měl představit svůj dlouho slibovaný plán řešení problému vztahů Srbska s Kosovem. Spekuluje se, že by mohl v nějaké formě obsahovat právě zmíněnou výměnu území. Tedy severu Kosova obývaného zejména Srby za oblast Preševského údolí na jihu Srbska, kde naopak žijí většinou Albánci. Takové úvahy však narážejí na odpor, a to nejen v Evropské unii, která moderuje rozhovory, ale také u značné části albánské i srbské politické scény. Nesouhlasí s tím ani velmi vlivná srbská pravoslavná církev.
Vučiče zřejmě rozzlobilo, jak Thaçi interpretoval možnou dohodu. Kosovský prezident se totiž doma dostal pod tlak v mocenském soupeření s premiérem Ramushem Haradinajem a korekturu hranic začal představovat jako pouhé připojení Preševského údolí ke Kosovu.
Kromě toho například předseda kosovského parlamentu Kadri Veseli tento týden prohlásil, že Vučić sice dostal povolení k víkendové cestě do Kosova, ale to může být „v případě destabilizace“ klidně odvoláno. „Když rozhodneme, že nepřijede, Vučić do Kosova prostě nevstoupí,“ citovala Veseliho bělehradská média.
Pro srbské politiky je otázka Kosova stále velmi citlivý problém
Nejchudší část někdejší Jugoslávie se koncem 80. let stala místem, kde vypukly ostré národnostní spory, které trvají dodnes. Kosovo vyhlásilo jako poslední z území kdysi ovládaných z Bělehradu svou nezávislost v únoru 2008, Srbsko však odtržení své jižní provincie, osídlené většinou Albánci, nikdy nepřijalo. V poslední době však obě strany stále častěji usedají k jednacímu stolu.
Hegemon srbské politiky posledních let Vučič – bývalý premiér a od loňska prezident – je přitom otevřen jednání více než jeho předchůdci. Opakovaně prohlašuje, že Srbsko nezávislost Kosova nikdy neuzná, na druhou stranu ovšem řekl, že je otevřený debatě o všech možných řešeních.
Srbské pouto ke Kosovu je velmi silné, v této oblasti se zrodil středověký stát a nacházejí se zde ta nejposvátnější místa srbského pravoslaví. Heslo „Kosovo je Srbija“ (Kosovo je Srbsko) proto nepřestává v srbské společnosti rezonovat. Pro Kosovany je ovšem nezávislost, získaná v ozbrojeném konfliktu, jasně danou věcí. Palčivý problém, který oběma zemím komplikuje rozhovory o případném vstupu do EU, se dosud nepodařilo vyřešit ani pod tlakem unijních představitelů.
Před pěti lety sice politici obou stran přistoupili na jednání o normalizaci vztahů zprostředkované EU a v dubnu 2013 dokonce podepsali v Bruselu dohodu, do života se ji ale podařilo uvést jen částečně. Na silném odporu radikálních kosovských politických kruhů například ztroskotalo vytvoření samosprávného Společenství srbských obcí, jež by zahrnovalo oblasti s většinovou srbskou populací ležící zejména na severu Kosova.
Nevyjasněný status Kosova, jehož nezávislost vedle Ruska, jež tradičně podporuje bělehradský postoj, neuznaly ani Slovensko, Španělsko, Rumunsko nebo Řecko, přitom komplikuje život místním i návštěvníkům. Srbské úřady například znepříjemňují cestování lidem, kteří vstoupí do Kosova třeba z Albánie a potom by chtěli jet do srbského vnitrozemí. Vázne také budování infrastruktury, kosovská metropole Priština dodnes postrádá rychlé spojení k Bělehradu, zatímco směrem k Tiraně roste dálnice.
Kosovo zaostává, řada obyvatel žije pod hranicí chudoby
Odlehlé Kosovo patřilo již za časů Jugoslávie mezi nejchudší regiony Evropy a ani deset let jeho nezávislosti na tom příliš nezměnilo. Výše HDP na hlavu činí přibližně šestinu evropského průměru a Kosovo je na úrovni postsovětských států jako Arménie, Ázerbájdžán nebo Gruzie. Pod hranicí chudoby žije nejméně třetina kosovského obyvatelstva. Hospodářství země je velmi závislé na penězích, které přicházejí od diaspory v Evropě, někdy ovšem spojované s organizovaným zločinem.
Kosovská otázka je pro jakékoli srbské politické vedení velmi citlivá, zejména kvůli historickým souvislostem. V červnu 1389 se zde odehrál jeden z klíčových momentů srbské historie a národní mytologie, dodnes připomínaná bitva na Kosově poli, která pro Srby znamenala staletý pád do područí Osmanské říše. Z turecké nadvlády se Srbové vymanili až v 19. století, v té době už ovšem hlavní oblast srbského osídlení ležela stovky kilometrů na sever a v Kosovu získali většinu islamizovaní Albánci.
Po první světové válce a vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců začalo osidlování Kosova srbskými vysloužilci, ani to ale nedokázalo zvrátit demografické trendy. Vyšší natalita Albánců, doprovázená odchody Srbů (například na sever do úrodné Vojvodiny, odkud museli po druhé světové válce odejít Němci), pokračovala i za Titova režimu. Národnostní napětí ale bylo – v Kosovu i jinde v Jugoslávii – dlouho skryto pod povrchem, otevřeně se začalo projevovat v druhé polovině 80. let.
Poté co Slobodan Miloševič na Kosově poli v dubnu 1987 prohlásil, že „nikdo nemá právo bít srbský národ“, byla v roce 1989 omezena kosovská autonomie. S tím se ale Albánci nesmířili a situace došla k ozbrojeným srážkám. Výsledkem zásahu NATO pak byl srbský odchod z Kosova, které se na téměř deset let stalo mezinárodním protektorátem, dokud nevyhlásilo nezávislost. Dnes jej uznává 111 zemí zastoupených v OSN včetně ČR.
