Je to možná tak trochu paradox. Finové se už několikrát umístili na prvním místě mezinárodního žebříčku jako nejšťastnější národ na světě. Oni sami přitom o sobě mluví jako o lidech spíš zamlklých, trudnomyslných a ne příliš bujarých. Finsko navíc dlouho drželo přední příčky v úplně jiném žebříčku – počtu sebevražd. I tak jsou ale lidé ze severu šťastní. Odpověď nesmíme hledat v rozesmátých tvářích a divokém životním stylu. Ta země prostě hodně funguje. A to je klíč.
Může to znít až trochu absurdně – autobusy jezdí včas, vlaky také, a navíc přesně podle jízdního řádu. Pokud potřebujete něco zjistit, většinou to lidé vědí nebo vás pošlou na správné místo, kde vám informaci poskytnou. Nikdo tedy neztrácí čas pobíháním po úřadech, na kterých se dozví pokaždé jinou informaci.
Když jedete někam lodí a do přístavu má přijet autobus nebo taxi, abyste mohli pokračovat, už z paluby vidíte, jak na vás čeká. Občas člověka napadne i škodolibá myšlenka, že někdy přece nemůže všechno fungovat tak dokonale. Někdy přece může být dopravní zácpa nebo jakákoliv nečekaná událost. Ono se to ale většinou nestane. A pár konkrétních příkladů?
Sladký život finských studentů
Příběh první. Už před lety jsem strávila v Helsinkách pár dní u jedné finské rodiny. Chodila jsem tehdy na vysokou školu, jejich starší dcera také. Když mi vyprávěla o možnostech, které jako studenti mají, bylo to chvílemi až trochu k pláči. Finové nad Čechy vítězili o několik koňských délek.
Maija se přihlásila na univerzitu v Helsinkách, na kterou se nedostala. Přijali ji jinde – ve městě Kuopio v jezerní oblasti. Tam odstudovala rok a potom nebyl problém vrátit se do Helsinek a ve studiu pokračovat tam. Žádné administrativní potíže, nové přijímačky, uznávání předmětů. Prostě volně navázala.
Velmi rychle také začala bydlet ve vlastním studentském bytě. Sama. Ne s dalšími studenty. Každý vysokoškolák totiž dostával od státu 300 eur (dnes je to 336 eur) jen za to, že studuje vysokou školu, a navíc měl ještě nárok na příspěvek na bydlení. Maija se tak mohla osamostatnit.
Univerzita jí současně nabízela velké množství zahraničních studijních i pracovních stáží, ze kterých spíš bylo nutné dobře si vybrat než se usilovně snažit, aby ji alespoň na jednu přijali. Každý akademický rok tak alespoň na čas vyjela do ciziny. Tehdejší české možnosti se zužovaly hlavně na program Erasmus a případně několik dalších spoluprací se školami mimo Evropu. Nic moc víc.
Příběh druhý. Minulý rok to chvíli vypadalo, že se jiná finská známá bude stěhovat do Prahy. Její muž začal pracovat pro českou firmu a pravidelně se na víkendy vracel na sever. Rodina uvažovala, že se přestěhuje do Česka. Zjistila ale, že největší problém by měli hlavně kvůli školám, do kterých by měly v Praze chodit jejich děti. Jedinou možností totiž byly školy mezinárodní, ve kterých se platí školné. To ale i pro Finy vydělávající si finské platy bylo v Praze příliš vysoké.
V Helsinkách jsou mezinárodní školy také, rodiče za ně ale neplatí. Situace v Česku finskou rodinu zaskočila. Školu si nemohla dovolit. Ze stěhování nakonec sešlo, rodina zůstala v Helsinkách a manžel práci v Česku vzdal.
Akademická čtvrthodinka? Ve Finsku neexistuje
Příběh třetí. Ve Finsku jsem kdysi natáčela několik reportáží. Všechny domluvené schůzky platily, všude o mně pokaždé věděli, nikdo na mě nezapomněl. Ani v parlamentu, kde je asi jeden český žurnalista příliš nemusí zajímat. Navíc – v každé instituci o mě věděl už vrátný, bez problémů jsme se domluvili anglicky a vždycky mě správně poslal tam, kde mě čekali.
Všechno šlo jako po másle, opět žádná ztráta času. Ani při cestě za město do továrny na cukrovinky, kde vyrábí známé slané lékořicové bonbony Salmiakki. Podobně to může fungovat i v nemocnicích. Neakutní schůzka do čtrnácti dnů, pokud to spěchá, klidně hned zítra.
Pro našince by to možná mohlo být i někdy stresující. Akademická čtvrthodinka totiž Finům moc neříká. Když na vás Fin čeká v kavárně a vy přijdete o pět minut později, už je z toho nervózní. Ne ale proto, že na vás musí čekat, ale strachuje se, jestli se vám něco nestalo.
V případě, že nepřijde naopak on, dá vědět dopředu. Všechna tahle přesnost je nicméně vykoupená opačným extrémem. Finové nejsou připraveni na improvizaci. Jakýkoliv problém, který se před nimi objeví, je náležitě rozhodí a moc neví, co s ním.
I tak bych ale každému přála, aby měl možnost si to zkusit. Vědět, že věci fungují a dá se na ně spolehnout, může být velice uklidňující. Člověk pak pochopí, že je možné být šťastný i ve 20 stupních pod nulou a během zimy, kdy ekvivalent slova „den“ znamená, že je dvě hodiny, většinou v době kolem poledne, pouze šero, a ne úplná tma.
