Půl roku trvající bitva o tichomořský ostrov Guadalcanal se stala jednou z klíčových epizod druhé světové války. Po střetnutí, které začalo americkým vyloděním 7. srpna 1942 a které si na obou stranách vyžádalo tisíce životů vojáků, převzali v Pacifiku strategickou iniciativu Američané. Japonci se z Gaudalcanalu stáhli v únoru 1943, svůj boj ale rozhodně nevzdali, trvalo ještě dalšího dva a půl roku, než císařství kapitulovalo.
Invaze na hornatý Guadalcanal spolu s předchozí porážkou japonského loďstva u atolu Midway v červnu 1942 ukázaly, že Spojené státy jsou devět měsíců po překvapivém napadení námořní základny v Pearl Harboru připraveny bojovat až do úplného vítězství. Jejich lidské a zejména materiální zdroje výrazně převyšovaly možnosti země vycházejícího slunce, která mohla doufat jen v to, že USA ztratí elán. Jak se ale ukázalo právě na Guadalcanalu, Američané jej měli v zásobě dostatek.
V plánech japonského velení měl ostrov, ležící 1700 kilometrů severovýchodně od Austrálie, sehrát roli jakési nepotopitelné letadlové lodě. O velkou část těch opravdových Japonci přišli u Midwaye. Letecká základna budovaná od jara 1942 na Guadalcanalu mohla mimo jiné narušit námořní spojení mezi Spojenými státy a Austrálií a Novým Zélandem. Zdejší letiště se mělo stát domovem pro více než stovku japonských stíhaček a bombardérů určených také k podpoře plánované ofenzivu na Fidži a Novou Kaledonii.
Americké velení proto vypracovalo plán s označením Watchtower (rozhledna), jehož scénář se začal naplňovat ráno 7. srpna 1942, kdy se na Guadalcanalu a přilehlých ostrůvcích vylodila námořní pěchota. Zatímco na ostrovech Tulagi, Gavutu a Tanambogo, kde byla základna hydroplánů a další vybavení sloužící námořnictvu, kladlo 900 obránců houževnatý odpor (a téměř všichni zahynuli), útok na Guadalcanalu byl překvapivě úspěšný a 8. srpna odpoledne Američané obsadili ještě nedokončené letiště.
Japonci se stáhli do husté džungle, odkud během následujících měsíců podnikali opakované pokusy dobýt letiště, pojmenované po pilotovi americké námořní pěchoty Loftonu Hendersonovi, který zahynul u Midwaye. Obě strany také postupně posilovaly své jednotky na ostrově, celkem se během bojů na ostrově vystřídalo na 60 tisíc amerických a zhruba 36 tisíc japonských vojáků. Zatímco Američané díky převaze ve vzduchu mohli dopravovat muže i zásoby přes den, Japoncům zbývala jen noc.
Pokusy císařského námořnictva použít k zásobování ostrova pomalé nákladní lodě totiž skončily jejich potopením, a tak Japoncům nezbývalo, než vojáky na Guadalcanal dopravovat na palubách rychlejších válečných lodí. Takzvaný Tokijský expres, tvořený hlavně torpédoborci, ovšem pod rouškou noci zvládl na ostrov dovézt jen muže a lehčí výzbroj. Japonci navíc podcenili nejen odhodlání, ale i sílu amerických sil, námořních pěšáků bylo na Guadalcanalu dvakrát víc, než si mysleli.
Urputné boje se kromě pevniny vedly také v přilehlých vodách. V sérii několika velkých bitev se loďstva obou stran snažila zejména zabránit protivníkovi v zásobování jeho pozemních vojsk. Přestože japonské námořnictvo, jehož hladinové loďstvo výrazně převyšovalo možnosti Američanů (kteří ale na tom byli lépe co se týče letadlových lodí), zaznamenalo několik úspěchů, začalo být v polovině listopadu 1943 zřejmé, že v klíčové otázce přísunu posil na ostrov není schopno držet s Američany krok.
Koncem roku proto začalo japonské velení připravovat evakuaci svých vojáků. V průběhu ledna 1943 se v rámci operace Ki podařilo odvést z ostrova více než 10 tisíc japonských bojovníků, kteří měli to štěstí, že je nezabila kulka nepřítele ani epidemie tropických nemocí. Američané ovšem zvýšenou aktivitu nepřátelských plavidel mylně považovali za přípravu k další ofenzívě. O to větší bylo jejich překvapení, když počátkem února zjistili, že na ostrově zůstali sami.
