Francie – země, jejíž jméno se stalo téměř synonymem pro dobré jídlo, skvělé víno a také pro dovolenou. Své místo si země galského kohouta našla i v srdcích českých návštěvníků. Do Paříže se jezdí za kulturou, uměním nebo módou. Údolí řeky Loiry turisty láká svými zámky a vinicemi a na azurovou riviéru se lidé vydávají po stopách filmového četníka nebo si zariskovat v kasinech Monte Carla. Atlantické pobřeží Francie se hlavnímu turistickému zájmu zatím vyhýbá, za návštěvu ale stojí.
Oproti zbytku Francie je atmosféra oblasti mezi městy Saint-Nazaire a La Rochelle výrazně jiná. Snad proto, že je protknuta studeným atlantickým větrem anebo tím, že jeho největší část pokrývá departement Vendée, který se roku 1789 jako jediný odmítl připojit k francouzské revoluci a na dlouho se stal baštou tradičních roajalistických pořádků. Konzervativní povaha oblasti z velké části vydržela dodnes.
Cesta z Prahy se po německých a francouzských dálnicích dá zvládnout za zhruba třináct hodin. Počet kilometrů je podobný jako na jihofrancouzskou riviéru a jen o něco málo vyšší než do jižního Chorvatska nebo Černé hory. Absolvovat ji ale lze i letecky a vůz si půjčit na místě.
Při výjezdu z Nantes směrem na západ země nabídne to nejlepší z regionu Loire-Atlantic. V místní přírodě je přímo cítit vliv nedalekého oceánu, což dokládá i výrazně chladnější vítr a citelné závany moře. Po necelé hodině cesty se koryto řeky Loiry mění v širokou deltu, ve které se objevují první vlny Atlantského oceánu.
Oblast pravděpodobně nenadchne příznivce azurových pláží a tropických teplot, na své si zde přijdou spíše milovníci aktivní turistiky. Přesto zdejší dlouhé písčité pláže lákají ke koupání ve vodě, jejíž teplota se v letních měsících drží kolem devatenácti stupňů. Při odpočinku na plážích je ale nutné pozorně sledovat stav přílivu a odlivu, který zde přesahuje až čtyři metry.
Pláže ale nejsou jediným místním lákadlem, a tak se dá doba přílivu využít k objevování místních malebných zákoutí ve vesničkách a menších městech. Na kratší vzdálenost je ideální podniknout výlety na kole, ty delší absolvovat autem.
Na severu pobřeží se nachází městečko Pornichet, kterému vévodí více než sedmikilometrová písečná pláž. Právě díky ní se stalo v druhé polovině 19. století vyhledávaným cílem rekreantů z nedalekého Nantes. Po těch movitějších z nich zde zůstalo k obdivování několik honosných vil, hotelů a kasin postavených ve stylu Beaux-Arts a rané secese, z nichž některé jsou veřejnosti přístupné.
Centrum loďařství v Saint-Nazaire
Po stopách historie lze pokračovat i v o pár kilometrů vzdáleném přístavu Saint-Nazaire, i když tady jsou už poněkud temnější. Průmyslová revoluce udělala v průběhu devatenáctého století z této malé vesnice centrum lodního stavitelství, ve kterém o století později vzniky největší parníky své doby jako SS Normandie a SS France. Druhá světová válka ale město s rozvinutým přístavem postavila do středu zájmu nacistické okupační moci.
Viceadmirál německého námořnictva Karl Dönitz se rozhodl město proměnit v jedno z hlavních center německých ponorek. Téměř bezprostředně po obsazení Saint-Nazaire tu začala výstavba velkolepých ponorkových bunkrů. Právě z nich vyrážely nechvalně proslavené vlčí smečky potápět spojenecké lodě u britských břehů a po celém Atlantiku.
Tyto betonové ponorkové skrýše a suchý dok tak velký, že by v něm šlo případně opravit i největší německé bitevní lodě Bismarck a Tirpitz, však brzy přitáhly pozornost britských bombardérů. Kvůli tomu je v Saint-Nazaire historických památek opravdu málo. Výjimkou jsou právě zmíněné bunkry, které nálety – na rozdíl od okolní městské zástavby – vydržely a je možné je navštívit. Německé ponorky už v nich sice nejsou, zato je možné navštívit v jednom z doků zakotvený L'Espadon – první francouzskou ponorku určenou k vojenským plavbám pod arktickým ledem.
Válka ale příběh města neuzavřela. Ihned po ní se místní vrátili ke stavbě zaoceánských parníků – k tradici, která je zde živá dodnes. Byly tu postaveny největší moderní osobní lodě světa Queen Mary 2 a Wonder of the Seas. V současnosti se zde pracuje na dokončení dalšího obřího parníku, 316 metrů dlouhého Celebrity Ascent, který má vyplout na moře letos v prosinci.
Milovníky námořní historie zaujme muzeum Escal'Atlantic věnované transatlantickým linkám do Spojených států. Expozice provede návštěvníka palubami těch nejslavnějších francouzských lodí od jídelen až po kapitánský můstek a z výstavy ho vyprovodí stylovým spuštěním na záchranném člunu k východu.
S lodním průmyslem je spojen i nedaleký most Pont de Saint-Nazaire. Ten je nejen jedním z nejdelších ve Francii, ale důležitá je především výška. Jeho 68 metrů totiž zajišťuje, že pod ním pohodlně projedou i ty největší lodě světa při své cestě ze stavebních doků.
Hrdý jih Bretaně
Za mostem se rozkládá departement Pays de Retz. Ten kdysi tvořil součást samostatného Bretaňského vévodství, a proto se dodnes řada obyvatel považuje v první řadě za Bretonce a až v druhé za Francouze. Dokládají to i žluté a černo-bílé vlajky na budovách a lodích, tedy barvy Bretaně, spíše než klasické francouzské modro-bílo-červené trikolory.
Centrem oblasti je historický přístav Pornic se starobylým nábřežím, kterému dominuje hrad z desátého století. Přátelskou atmosférou a turistický ruch tu obstarávají především Francouzi z okolí, kteří do svých bungalovů na pobřeží jezdí trávit víkendy a dovolené.
Na plážích v okolí Pornicu se lze v době odlivu vypravit spolu s místními na sběr různých druhů mušlí včetně slávek a ústřic. Potřeba je jen kovový košík a speciální dlouhý nůž na jejich otevírání, které se tu prodávají na každém rohu. Vhod mohou přijít i vodotěsné holínky. Jen je potřeba dodržet maximální povolené množství, které může jednotlivec od každého druhu škeblí sebrat. Limit je napsaný na informačních tabulích, které stojí u většiny pláží.
V době přílivu se tu pak vyráží na vodu. V oblasti je jak mnoho půjčoven motorových člunů, tak i jachtařských klubů, které jsou ve většině městeček na pobřeží. V přírodě mezi nimi je další unikát oblasti Pays de Retz, a to volně žijící koně. Lásce místních ke hřebcům odpovídá i počet zdejších jezdeckých škol. Vyjížďky po pobřeží v sedle jsou tu totiž velmi populární a mezi místními koně konkurují jízdnímu kolu.
Oceán dominuje i v kuchyni
Kulinářské zážitky ke Francii neoddělitelně patří a ani tento region není výjimkou. Základem kuchyně je tu využívání lokálních surovin, především darů moře a místních vín. Mořské plody jsou v každé místní restauraci nebo na trhu za velmi přijatelné ceny. Jedna ústřice, známá a obecně velmi drahá delikatesa, tady vyjde na půl eura, tedy v přepočtu zhruba na dvanáct korun.
Zkrátka nepřijdou ani milovníci vín. Obzvláště vyhledávaným se stalo svěží bílé víno z odrůdy Muscadet pěstované na zdejších vinicích, jejichž vysazení nařídil „král slunce“ Ludvík XIV. Roste tu ale i mnoho dalších odrůd jak bílého, tak i červeného nebo růžového vína. V poslední době narůstá zájem také o místní šumivá vína typu crémant, která jsou chuťově velmi podobná pravému šampaňskému.
Ve městečku Bourgneuf-en-Retz se pak nachází solné bažiny. V nich se sůl těží tradiční metodou už od třetího století našeho letopočtu a místní solná pole se rozrostla až do velikosti padesáti tisíc hektarů.
Na ostrovy suchou nohou i trajektem
Dále na jihu, konkrétně u vesnice Beauvoir-sur-Mer, se nachází silnice Passage du Gois. Tato přes čtyři kilometry dlouhá cesta spojuje pevninu s ostrovem Noirmoutier a poněkud netradičně je vybudovaná přímo na mořském dně. Dvakrát denně se proto ocitne pod vodou a řidiči ji tak mohou využívat pouze při odlivu. Zajímavostí je, že již dvakrát byla silnice zahrnuta také do trasy slavného cyklistického závodu Tour de France.
Ještě o něco jižněji se nachází ostrov Île-d'Yeu, ten už je ale dostupný pouze lodí. Z městeček Fromentine nebo Saint-Gilles-Croix-de-Vie se na něj trajekt přeplaví zhruba za půl hodiny. Na ostrově je ideálním dopravním prostředkem kolo, které si lze snadno zapůjčit, a během dne prozkoumat celý ostrov.
Ten vyniká především svou malebností, která na něj během let přilákala řadu spisovatelů a malířů. Mezi historické dominanty patří maják z roku 1950, zřícenina středověkého hradu a také hrob francouzského maršála Philippe Pétaina, hlavy vichistické Francie, který byl po druhé světové válce odsouzen k doživotní internaci právě na tomto ostrově. Při čekání na zpáteční trajekt lze ochutnat poslední lokální specialitu, kterou jsou na Île-d'Yeu chovaní humři.
Na pevnině jižně od ostrova se pak rozkládá oblast Vendée, podél jejíchž písečných plážích se dá dojet až ke slavnému historickému přístavu La Rochelle a ostrovům Île de Ré a Île d'Oleron. Ty už ale patří do Akvitánie a těší se pověsti nejen vyhlášených, ale také přeplněných výletních destinací.
