Před 70 lety zanikla Britská Indie. Nezávislost muslimského Pákistánu a hinduistické Indie doprovázela jedna z největších migračních vln v historii. Při stěhování až 14 milionů lidí došlo na masakry, jež si vyžádaly milion obětí. Události se přesto zapsaly do dějin jako milník procesu dekolonizace. Mezi oběma státy ale dál panuje napětí – třeba i kvůli spornému Kašmíru. Mezi Dillí a Islamábádem neexistuje přímé letecké spojení. Indický premiér Naréndra Módí nyní vyzval občany k budování sjednocené „nové Indie“ bez náboženských svárů.
Indie udržovala v minulých stoletích kontakt s evropskými státy prostřednictvím obchodních společností. Od počátku 18. století zde získávala vliv hlavně Velká Británie, moc měla v rukou konkrétně Britská Východoindická společnost. Indové proti britské kontrole protestovali, což vedlo v roce 1857 k první válce za nezávislost, v níž utrpěli místní obyvatelé porážku.
Gándhí a jeho nenásilný boj za samostatný stát
Jako důsledek vznikla v roce 1858 britská kolonie Britská Indie (známá i jako Britský Rádž), která zahrnovala většinu skoro celého území dnešní Indie, Pákistánu, Bangladéše a Barmy, jež se odtrhla už v roce 1937.
Odpor vůči kolonialistům v Indii přetrval. V čele boje za nezávislost stanul sekulární Indický národní kongres (INK), který zastupoval muslimy i hinduisty a dlouho nepodporoval myšlenku rozdělení země na více států. V roce 1919 stanul v čele INK myslitel a odpůrce násilí Mahátma Gándhí.
Vyvrcholením jeho snah o osvobození země z nadvlády britského impéria byl v roce 1930 měsíc trvající solný pochod, při němž tisíce Indů absolvovaly 320 kilometrů dlouhou cestu k pobřežnímu městu Dándí pro vlastní sůl. Tisíce osob včetně jejich vůdce tehdy skončily ve vězení, mnoho z nich bylo zbito nebo zabito – britský solný monopol byl nicméně zrušen.
Brity oslabila druhá světová válka
Snahy o samostatnost se míjely účinkem, až teprve druhá světová válka a britské obavy ze ztráty kontroly nad neklidnými državami přispěly ke změně trendu. V roce 1945 uspěli v britských volbách labouristé, kteří došli k závěru, že Spojené království si nemůže dovolit udržovat obří impérium.
V té době sílilo v Indii napětí poté, co Muslimská liga vyhlásila v roce 1940 jako svou prioritu získat pro muslimy samostatný stát. Odezvou sporů byly v letech 1946 a 1947 pogromy mezi hinduisty a muslimy v celé Indii.
S konečným plánem rozdělení země podle náboženského klíče přišel poslední indický místokrál lord Mountbatten, který se v Indii ujal moci na jaře 1947. Plán poté schválil britský parlament a 14. srpna se zrodil nezávislý Pákistán, v jehož čele stanul vůdce muslimů Muhammad Alí Džinnáh jako generální prokurátor.
S úderem půlnoci pak získala po třech a půl stoletích koloniální vlády nezávislost také Indie. Prvním premiérem se stal Džavaharlál Nehrú z INK.
„Rozdělení v roce 1947 preferovala Muslimská liga. Šlo tam o zviditelnění muslimských požadavků, o hledání národní a kulturní identity. Rozdělení ale upřednostňovali i Britové, zatímco kongres v čele s Gándhím doufal, že Indie po osvobození z britské nadvlády zůstane jednotná,“ podotkla indoložka Blanka Knotková-Čapková.
„Indický národní kongres byl totiž nejvíce protibritský. Paradoxně ho založili v 19. století Britové, ale poněkud se jim to vymklo z ruky. Zájmem Britů tedy bylo, aby kongres nezískal v nově vzniklé zemi jednoznačně dominantní politickou úlohu,“ dodala expertka.
Oba státy si zprvu podržely statut dominií v britském Commonwealtu. Zásady tohoto společenství bývalých britských kolonií jako dodržovaní humanitních zásad a parlamentní způsob vlády se ale v případě rozdělení Britské Indie podařilo zachovat jen částečně.
Miliony uprchlíků, statisíce mrtvých
Vznik nových států provázely masakry a přesuny obyvatelstva v dosud nevídaných dimenzích. Většinově hinduistické oblasti se totiž staly součástí Indie a převážně muslimské zase součástí Pákistánu. Obce, rodiny i domy tak najednou byly formálně přepůleny.
Podle odhadů muselo deset až 14 milionů muslimů, hinduistů a sikhů opustit své domovy a vydat se přes nové hranice. Masakry, které přesuny obyvatel provázely, si vyžádaly nejméně milion mrtvých, a to především v oblasti Pandžábu, který nová hranice přeťala vejpůl. Uneseny byly desetitisíce žen.
Na všech stranách místní milice a ozbrojené gangy plánovaly, jak napáchat co největší škody těm, které najednou vnímali jako své nepřátele. „Náš další bratr zemřel, když ho zasáhla kulka do hlavy. Vystřelili z venku a kulka mu prolétla hlavou. Nesli jsme ho celou cestu, zemřel po tom, co jsme došli na tuto stranu hranice,“ uvedl Santa Singh.
„Báli jsme se, že by někdo mohl přijet a zabít nás. Dávali jsme velký pozor, i když jsme spali. A vždycky jsem spal s matkou a otcem,“ vzpomíná jeho bratr Niranjan. Staršímu z mužů bylo patnáct, mladšímu sotva pět, když se země rozdělily. Jejich rodina přešla z nynějšího pákistánského území na indické.
O hrůzách se dlouho mlčelo. Dosud nebyl nikdo pohnán k odpovědnosti ani se nekonal žádný smiřovací proces. První muzeum věnované rozdělení bylo otevřeno až v roce 2016 v indickém Amritsaru.
Sám Gándhí chtěl náboženské střety utišit, a tak zahájil v lednu 1948 protestní hladovku. Po pěti dnech skutečně získal od vůdců znepřátelených skupin slib, že krveprolití bude zastaveno. Pár dní na to byl ovšem cestou na pravidelnou modlitbu zastřelen hinduistickým extremistou Náthurámem Gódsém.
V případě několika set knížecích států, které tvořily dvě pětiny původního území britských držav, o připojení k Indii či Pákistánu rozhodovali jejich panovníci. Kašmírský mahárádža, hinduista vládnoucí převážně muslimskému státu, tehdy zvolil Indii.
V Kašmíru vede rebely odnož Al-Káidy
Od té doby spolu Indie a Pákistán o Kašmír několikrát válčily. Tamní povstalecké skupiny usilují o nezávislost nebo o připojení indické části Kašmíru k Pákistánu. První indicko-pákistánská válka rozdělila Kašmír v letech 1947 až 1949, druhá v roce 1965. Při násilnostech v této oblasti dosud zemřelo už na 68 tisíc lidí, většinou z řad civilistů.
Od roku 2003 sice v oblasti platí příměří, obě země ho ale často porušují a navzájem se obviňují z rozpoutání násilností. Boje proti vládě v indické části Kašmíru vede v současné době militantní skupina napojená na Al-Káidu.
Novou vlnu násilí vyvolala smrt velitele kašmírských separatistů Burhana Váního, kterého indičtí vojáci zabili loni v červnu. Vůdce nové militantní skupiny, kterým se stal Zakir Musa, byl údajně Váního blízký spolupracovník.
Indický premiér Módí teď vyzval ke smíření. „Problém nevyřeší útlak ani kulky. Vyřešíme jej jedině tím, že Kašmířany obejmeme,“ konstatoval politik. „Indická pohraniční stráž, která je v první linii pokud jde o obranu země, dnes nabídla pákistánským kolegům sladkosti,“ sdělil indický pohraničník Sudep Kumár.
Rozříznuté hospodářství
Rozdělení oba nástupnické státy zprvu ekonomicky oslabilo. Téměř 90 procent průmyslu a příjmů z daní připadlo Indii. Pákistánu zůstaly suroviny a jeho hospodářství tvořilo převážně zemědělství. Navíc zdědil jen necelou pětinu finančních rezerv bývalé říše.
- V roce 1950 vstoupila v platnost indická ústava a byla vyhlášena Indická republika v rámci britského Společenství, v Pákistánu byla vyhlášena republika o šest let později.
Současná Indie poráží Pákistán ekonomicky i velikostí armády
Indii a Pákistán přiměla vzájemná nevraživost vyvinout své vlastní zbraně, což jejich regionálnímu sporu dodává globálnější dosah. Indie uskutečnila první jadernou zkoušku v roce 1974, Pákistán v roce 1998.
Ani jedna země následně nepodepsala dohodu o nešíření nukleárních zbraní, což zneklidňuje mezinárodní společenství, protože oba státy mají více než sto jaderných hlavic. „Pákistánská armáda a Pákistán nejsou nic, co by stálo na okraji. Jsou schopné dokázat cokoli na světě,“ poznamenal účastník oslav pákistánské samostatnosti Mohammad Salmab.
„Nevraživost mezi Indií a Pákistánem je očividná, byť jsou momenty, kdy se obě strany snaží hrany obrušovat. Před několika lety, když byl indickým premiérem zvolen Nárendra Módí, tak pozval pákistánského premiéra na návštěvu do Dillí,“ poznamenal filmový režisér Radim Špaček.
Pákistán je nyní s více než 200 miliony obyvatel druhou nejlidnatější muslimskou zemí na světě. Je také rychle se rozvíjející ekonomikou s HDP, jenž činí 283,7 miliardy dolarů.
Několik zemí tento asijský stát podezřívá z podpory terorismu. V Pákistánu byl například v roce 2011 zabit Usáma bin Ládin. V roce 2014 zahájila pákistánská armáda ofenzivu proti základnám skupin islamistických extremistů, čímž se násilnosti mírně omezily.
Indie představuje s počtem obyvatel 1,33 miliardy druhou nejlidnatější zemi světa po Číně. Ekonomická liberalizace zde vytvořila rozrůstající se střední třídu a přeměnila stát na jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa, včetně například IT sektoru.
S HDP ve výši 2,454 bilionu dolarů je nyní sedmou největší ekonomikou světa, přesto asi pětina obyvatel stále žije pod úrovní chudoby. Po Číně a USA Indie disponuje třetí největší armádou světa (1,3 milionu osob).
Indie má i vesmírné ambice. V roce 2008 vyslala k Měsíci družici Čandrájan-1, v roce 2013 pak družici Mangalján k Marsu, čímž se stala po Rusku, USA a Evropské kosmické agentuře čtvrtou kosmickou mocností světa s úspěšnou sondou na Mars.
Od roku 2014, kdy k moci nastoupila Módího nacionalistická hinduistická Indická lidová strana (BJP), ale vrostl v Indii počet krvavých útoků na muslimy a další občany obviňované z konzumace hovězího masa. Mnozí hinduisté považují krávy za posvátné a pojídání hovězího masa je nezákonné či omezované ve většině oblastí Indie.
