Šedesát pět let uplynulo od chvíle, kdy jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním důvodem vojenské invaze bylo „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Podle sinologa Ondřeje Kučery invazi urychlil mimo jiné začátek studené války. Tibetskou kulturu v současné době ničí globalizační tlaky, varoval expert.
Tibet byl původně mocnou feudální říší. Závislým na Číně se stal ve 13. století a její součástí pak v roce 1751. V lednu 1911 vyhlásil 13. dalajlama nezávislost Tibetu, kterou potvrdila tibetská duchovní a civilní správa i v roce 1949 po vyhlášení Čínská lidová republika (ČLR).
Peking ale trvá na vlastnictví Tibetu od 13. století. Už v roce 1950 proto tibetské území anektoval. Mao Ce-tung plánoval invazi do Tibetu v poměrně vzdálenějším horizontu, původně předpokládal, že k osvobozování čínské vlasti bude docházet zhruba do roku 1953, geopolitické události jako uvolnění v Indii nebo zahájení studené války ale tyto události urychlily,“ poznamenal Kučera.
V roce 1950 šlo podle sinologa o marginální střety ve východním Tibetu, které si vyžádaly něco kolem stovky obětí – navíc pouze z řad vojáků.
„Přímo na tento krok žádná mezinárodní reakce nebyla. Čína ale vyzvala tibetské vedení k vyjednávání, na což už svět reagoval. Británie a Indie se snažily přesvědčit Tibeťany, aby s Pekingem nevyjednávali. Nakonec ale vznikla dohoda o mírovém osvobození Tibetu z května roku 1951,“ připomněl Kučera.
Podle něj šlo na tehdejší dobu o liberální dohodu. Tibet se měl stát součástí ČLR, která za něj převezme vojenskou a diplomatickou ochranu. Za to měl získat téměř úplnou autonomii ve vnitřních věcech. „Paradoxně se dá přirovnat k pravidlům připojení Hongkongu k ČLR,“ podotkl sinolog.
Povstání v roce 1959 nepřežilo 87 tisíc Tibeťanů
Po připojení k Číně ale následovalo porušování náboženské svobody a základních lidských práv, což vyvolalo u Tibeťanů velký odpor.
Desátého března 1959 vypuklo ve Lhase ozbrojené povstání, k němuž se připojilo asi 20 tisíc lidí a celá tibetská armáda (asi tři tisíce vojáků). Povstání ale bylo tvrdě potlačeno - brutální zásah čínských jednotek nepřežilo 87 tisíc Tibeťanů.
Dalajlama uprchl následován tisíci svých stoupenců do Indie a v exilu setrvává dodnes. Status čínské autonomní oblasti získal Tibet v září 1965. Nyní má vlastní samosprávu, jeho nejvyšší představitelé jsou ale dosazováni Pekingem.
Tibeťané se stále brání asimilaci
V oblasti navíc platí přísná bezpečnostní opatření a region je de facto uzavřený pro zahraniční novináře. „Tibeťané se stále brání asimilaci, protože příkopy mezi dvěma etniky jsou vyhloubeny relativně hluboko. Poslední čínská politika v Tibetu zhruba od roku 1989 je politika ekonomického rozvoje, která má za důsledek globalizační tlaky, které ničí tibetskou kulturu,“ zdůraznil Kučera.
Agentura AP upozorňuje, že Tibeťané trpí omezováním pohybu, cenzurou a potlačováním opozice vůči Pekingu. Čína ale vyzdvihuje pozitiva.
„Během 50 let komunistické vlády se zlepšila životní úroveň Tibeťanů, po celém Tibetu byla vybudována infrastruktura a hrubý domácí produkt oblasti vzrostl 68krát,“ tvrdil nedávno čtvrtý nejmocnější představitel vládnoucí Komunistické strany Číny Jü Čeng-šeng před obecenstvem složeným ze školáků s čínskými vlaječkami, vojáků, policistů a místních činitelů.
