Norský film režiséra Erika Poppeho Utøya, 22. července rekonstruuje tragický teroristický útok Anderse Breivika v jediném, 72 minut dlouhém záběru. Amorálnímu zobrazení masakru jako spektáklu se dokáže vyhnout, zvolený koncept ale také znemožňuje širší pohled a reflexi události.
Filmový postřeh: Utøya, 22. července zachycuje šok a hrůzu beze střihu
„Nikdy to nepochopíte“, prohlašuje v úvodu snímku mladá dívka Kaja, jež se brzy stane naším průvodcem vyprávěním. Prázdniny tráví na táboře Svazu dělnické mládeže a setkáváme se s ní jen minuty před tím, než na ostrově Utøya zazněly výstřely. Její první věta zřetelně vyjadřuje fakt, že skutečný prožitek není v celé hrůze nikdy možné postihnout. Pravicový extremista ten den zastřelil 69 lidí.
Forma jednoho záběru s sebou přináší jisté výhody i omezení. Ze vzdálených nářků raněných a dunění pušky žádný střih nevysvobodí a film tak minutu po minutě dokáže stupňovat žádoucí pocit zoufalství a strachu. Až obsesivní připoutání objektivu kamery ke Kaje ale vylučuje vidět útok z jiných úhlů pohledu. Jde o vyprávění její tragédie, ta ovšem slouží pro scenáristickou dvojici Anny Bache-Wiig a Siv Rajendram Eliassen hlavně ke konstatování dávno známého – násilí a zabíjení jsou strašné věci.
Větší šrámy na filmu ale zanechávají dramaturgická rozhodnutí učinit z postav archetypy a nechat je odříkávat dialogy plné klišé. Známé otázky pokládané v krizových situacích jako „co budeš dělat, až se odsud dostaneme“ či „čím chceš v budoucnu být“ do úst šokovaných teenagerů poněkud nesedí. Utøya, 22. července naštěstí neučinila z terorismu akční spektákl, jisté stránky díla ale hyzdí zkratkovitost a prostota.
Snímek Erika Poppeho vstoupí 19. července i do běžné kinodistribuce.