Švestky. S Vizovickem jsou spojené stejně nesmazatelně jako jméno Jelínek. Rodina lihovarníků dokázala jednoduchý proces kvašení a pálení ovoce svou zručností a obchodním talentem proslavit po celém světě. Osud vizovické rodiny židovských podnikatelů se ale rozvíjel v československém 20. století a tragičnost historických událostí ji tak postihla v nevídané míře. Poslední záznam o životě Rudolfa Jelínka pochází z 29. září 1944, dne jeho transportu do Osvětimi. Z vyhlazovacího tábora se už nevrátil.
Rodina Jelínků do Vizovic přišla ještě před začátkem minulého století. V jejím čele stál otec Zikmund, který se jako první z rodiny do výroby pálenek vrhnul a proslul zejména slivovicí a borovičkou. Podnikavému otci se pod ruce dívali jeho dva synové. Prvorozený Rudolf se do chodu podniku zapojil už před první světovou válkou, kvůli které ale musel, stejně jako mladší Vladimír, narukovat.
Oba válku přežili a po návratu převzali v roce 1919 otcovu firmu, která od té doby na jeho počest nesla název „Zikmunda Jelínka synové“. Nedlouho nato si ale oba bratři podnik rozdělili. Původní značka připadla Vladimírovi, starší z bratrů propůjčil podnikání své jméno a vznikla tak firma Rudolf Jelínek.
Příčiny rozchodu nejsou zcela zřejmé, ale roli v něm nejspíš hrála jejich rozdílná povaha. Zatímco Rudolf zdědil po otci nejen podnikatelský talent, ale i prchlivou náturu a pro ránu nechodil daleko, Vladimír byl klidný muž, který se kromě chodu podniku odevzdal i veřejnému životu. Vidět byl v židovském spolku Sion a ve volbách získal křeslo na radnici.
Košer slivovice doplula za oceán
„Na jednu stranu byli příbuzní, bratři. Na druhou stranu byli konkurenti, ale v lecčem dokázali dobře spolupracovat. Vyváželi výrobky do zahraničí a hledali nové trhy, byli schopni vedle sebe existovat,“ přiblížil historik Marcel Sladkowski.
Rudolf se totiž vrhl na výrobu košer pálenek, které začal vyvážet do Spojených států. Produkce takových destilátů je náročnější, musí se při ní dodržovat postupy, které neodporují židovské víře. Na výrobu košer pálenky tak musí dohlížet zástupce židovské obce, a to od výběru švestek nebo jalovinek přes kvašení, destilaci a ukládání do zapečetěných nádob.
Díky důmyslnému kroku zajistil mladý palírník svému podniku rozkvět. „Do té doby měla firma hlavně národní dosah. Teprve tím, že se Rudolfu Jelínkovi podařilo získat zámoří výrobou košer slivovice, se firma a potažmo československý potravinářský průmysl dostal v lihovarnickém oboru do světového kontextu. Je to takový Baťa palírenského průmyslu,“ popsal Sladkowski.
Košer pálenky přinesly firmě značné zisky, čemuž ale nahrála i politická situace v Evropě. Početná americká židovská komunita začala bojkotovat dovoz z Rumunska a Maďarska kvůli vzrůstajícímu antisemitismu a Jelínek tak zaplnil jejich místo na trhu. V nejúspěšnějších letech do zámoří firma vyvezla 2579 beden slivovice a borovičky, tedy asi 35 tisíc lahví.
Export plánoval zdvojnásobit, štěstí se ale začalo proti Jelínkovi obracet. Psal se rok 1938, krize v Československu vyvrcholila mnichovskou dohodou a ze stejného důvodu, který firmě zajistil za oceánem úspěch, se teď od ní američtí Židé odvrátili. Nechtěli podporovat výrobky ze země, která opouští demokratické principy a rostou v ní antisemitské vášně.
Odmítnutí amerického trhu bylo ale jen prvním kamínkem v lavině problémů, kterým měly pálenice na Vizovicku čelit. Čtyři největší lihovarské firmy patřily na sklonku demokratické Československé republiky židovským rodinám. Nepříznivé vyhlídky do budoucna si Jelínek dobře uvědomoval. Už z protektorátu se mu podařilo vycestovat do Spojených států, kde se snažil zařídit vystěhování zbytku rodiny, manželky a dvou dospívajících synů.
Po vypuknutí války se ale z nejasného důvodu do vlasti vrátil, aby o necelého půlroku později bezradně přihlížel, jak přes jeho odpor léta budovaný podnik německá správa přepsala do majetku ambiciózního nacisty Ernsta Gabriela. Na zdi skladiště nechal nový majitel nedlouho poté vymalovat obří nápis „V – Německo vítězí na všech frontách pro Evropu“.
Nacistický funkcionář změnil název značky na své jméno, tím ale přišel o zákazníky. Pálenka s novým označením jim nic neříkala. Proto se musel uchýlit k pro něj ponižujícímu kroku. Na etiketách přibyla informace, že výrobky pochází z bývalé firmy Rudolf Jelínek. Nacista tak musel odkazovat na úspěch židovského obchodníka.
- V polovině dubna 1940 gestapo zatklo Rudolfova bratra Vladimíra na udání hostinského. Vladimír Jelínek se na vizovické faře setkal s přítelem farářem a účetním, hráli spolu karty. Telefonem farář objednal pivo z hotelu Lidový dům. Služebná, která pivo přinesla, ale kolaborantskému nájemci hostince řekla, jaká společnost se na faře sešla. Neváhal zavolat gestapo, které mladšího z bratrů Jelínkových přijelo zatknout. Vladimír Jelínek o dva roky později zemřel v koncentračním táboře pro politické vězně Flossenbürg.
V lednu 1943 Rudolfa Jelínka s ženou a mladším synem Jiřím převezli nacisté do Terezína, na podzim roku 1944 do Osvětimi. Během holocaustu zahynulo přes 80 tisíc českých Židů, domů se vrátil jen nepatrný zlomek z nich. Mezi nimi byl i Jiří Jelínek, jeho rodiče stejné štěstí neměli. Poslední záznam o židovském lihovarníkovi Rudolfu Jelínkovi pochází z 29. září 1944, dne jeho transportu do Osvětimi.
Z lihovarníka zpravodajcem
Válečné běsnění přežil i starší syn Rudolfa Jelínka, Zdeněk. Přes tři roky pobýval v ilegalitě pod falešným jménem, jako jeden z nejspolehlivějších zpravodajců dodával informace ze závodu vyrábějícího vybavení pro německou armádu a při sabotážních akcích vypustil nacistům několik vagonových cisteren benzinu a způsobil jim tak značné ztráty. V květnu 1945 se také účastnil povstání v Přerově, potom se vrátil do osvobozených Vizovic.
Po válce se bratři pustili do obnovy palírny. Podnik ale obsadili vojáci Rudé armády, kteří z něj i přes upozornění, že jde o majetek Čechoslováků a nepodléhá kořistnímu právu, několik týdnů odváželi, co se dalo. „Malé škody způsobené německou armádou byly najednou jen relativní výhodou, protože rudoarmějci pod velením kapitána Jeremenka a později Kyselova odvezli z podniku veškeré zásoby v hodnotě asi milion korun. Během jednoho měsíce to bylo přes šest tisíc hektolitrů destilátů,“ uvedl již zmiňovaný historik Sladkowski.
Účast v odboji ale znamenala pro Zdeňka Jelínka zhoršení jeho neléčené tuberkulózy, které rok po konci války v 25 letech podlehl. Podnik tak připadl do rukou nezkušeného osmnáctiletého Jiřího. Než však získal pro podnikání nutné živnostenské oprávnění, přišly únorové události roku 1948. Nedlouho poté stát vizovickou palírnu znárodnil.
Jiří se s ženou a roční dcerou vystěhoval do Izraele, zemřel ve Spojených státech krátce po sametové revoluci. Do vlasti se už nikdy nevrátil. Stejně tak jako se ani vizovická likérka nevrátila rodině, jejíž jméno nese.
