Praha – Futuristická stavba dominující české metropoli, občas sklízí obdiv, většinou se ale nevyhne ostré kritice. Mnoho lidí tvrdí, že hyzdí pražské panorama a v anketě jednoho mezinárodního turistického serveru ji dokonce označili za druhou nejošklivější stavbu světa. Nikdo ale žižkovskému vysílači nemůže odepřít unikátní stavební technologie, na niž jeho autoři získali patent. Kromě zázemí pro telekomunikační služby poskytuje tato nejvyšší pražská stavba i nevšední vyhlídku z výšky 93 metrů.
Konstrukce vysílače, který stojí v Mahlerových sadech na rozhraní Žižkova a Vinohrad, se skládá ze tří válcových ocelových tubusů. Hlavní tubus, v němž jsou dva rychlovýtahy, přechází do anténního nástavce. Ve výšce třiadevadesáti metrů jsou tři vyhlídkové plošiny, z nichž mohou návštěvníci za příznivého počasí dohlédnout až do vzdálenosti sto kilometrů.
Ve výšce šestašedesáti metrů je umístěna restaurace, které je od loňska uzavřená kvůli rekonstrukci interiéru. Nejvýše je pak kabina s vysílací technikou. Poprvé se z věže vysílalo zkušebně dne 25. března 1991. Dnes z anténního nástavce vysílá několik televizních a rozhlasových stanic, jsou tam vysílače mobilních operátorů a měří se zde kvalita ovzduší v Praze.
Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného železobetonového komínu s kabinou.
Architekt Václav Aulický nakonec spolu s inženýry Jiřím Kozákem a Alexem Bémem navrhl objekt připomínající raketu připravenou ke startu z odpalovací rampy. O výstavbě nového telekomunikačního centra pro Prahu bylo rozhodnuto už roku 1978. Důvodem byl nevyhovující technický stav televizního vysílače, který fungoval na petřínské rozhledně.
Ze seznamu deseti lokalit vybrala odborná komise místo v Mahlerových sadech, které zaručovalo nejlepší pokrytí Prahy televizním signálem a stálo mimo trasu využívanou letadly. Se stavbou se začalo v roce 1985, v březnu 1991 začal zkušební provoz vysílače a v únoru 1992 byla slavnostně otevřena rozhledna, která je nejvyšší rozhlednou v České republice.
V osmdesátých letech se věže ve světě stavěly většinou ze železobetonu, který však na obvodu věže vlivem ohýbání a výrazných povětrnostních vlivů někdy praská a koroduje. Autoři žižkovského vysílače použili spřaženou ocelobetonovou konstrukci. Kruhové tubusy z oceli mají na vnitřní straně systém vodorovných výztuh a trnů, které spojují ocelový plášť s železobetonovými stěnami. Futuristický vzhled žižkovského vysílače doplnily v roce 2000 sochy Davida Černého - laminátová miminka, která po věži s malou přestávkou „lezou“ dodnes.
- Stavba Žižkovské věže zdroj: Archiv ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3350/334931.jpg
- Stavba Žižkovské věže zdroj: Archiv ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3350/334932.jpg
- Stavba Žižkovské věže zdroj: Archiv ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3350/334929.jpg
- Stavba Žižkovské věže zdroj: Archiv ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/34/3350/334930.jpg
