Vojenské lesy a statky po víc než šedesáti letech opět plavily dříví opraveným Želnavským smykem na Šumavě. Na rekonstrukci technické památky pracovaly tři roky. Pro veřejnost nabídnou ukázku plavení téměř čtyřkilometrovým kanálem 7. května. K běžné přepravě dřeva budou ale pracovníci lesů dál používat nákladní auta.
Želnavský smyk spojoval v letech 1887 až 1961 Schwarzenberský plavební kanál s Vltavou. Díky němu si Schwarzenberský plavební kanál udržel svůj význam i poté, co na konci devatenáctého století přestala fungovat Vídeňská plavba. Smykem se přepravovalo dřevo z lesů k Vltavě, aby se dostalo na pražský či německý trh.
„Kanál umožňoval plavit nejprve běžné palivové dříví kratších rozměrů a následně také konstrukční dříví o délce přesahující dvacet metrů,“ popsal náměstek Vojenských lesů a statků Ondřej Vybíral. Klády v korytu dosahovaly v některých místech i rychlosti až šedesát kilometrů za hodinu.
V současnosti bude kanál fungovat už jen jako památka. „Dřevo z lesa už neplavíme, ale vozíme je auty. Nicméně plánujeme, že zde budeme dělat pro veřejnost ukázky, kdy budeme po vodě pouštět dvoumetrové klády,“ vysvětlil Vybíral.
Koryto zčásti chybělo
Vojenské lesy a statky musely při rekonstrukci vyčistit koryto vodní cesty. Zároveň dílo obnovily s pomocí replik historických kamenných desek na kilometrovém úseku, kde koryto chybí.
„Dokončení rekonstrukce Želnavského smyku bylo spojeno s obnovou části Schwarzenberského plavebního kanálu k rakouským hranicím. Tím se fakticky tato historická národní technická památka vrací do šumavské krajiny ve své původní podobě,“ řekl Vybíral.
Schwarzenberský plavební kanál začal vznikat podle návrhu Josefa Rosenauera v roce 1789. V šumavských pralesích ho stavělo dvanáct set mužů. Byl dlouhý téměř dvaapadesát kilometrů. Dopravovalo se díky němu palivové dříví ze Šumavy k rakouské řece Große Mühl a po ní k Dunaji. Tam dělníci dříví přeložili na lodě či vory, aby se dostalo do Vídně.
