Ostrava - Během poválečných odsunů ze severní Moravy a českého sudetského Slezska přišly o život tisíce Němců. Podle společné česko-německé komise historiků by mohlo být obětí až kolem 20 tisíc. V Ostravě vzniklo v květnu 1945 pětadvacet sběrných táborů, ve kterých bylo umístěno přes 16 tisíc lidí. Mnozí tam prožili peklo. V internačním táboře Hanke v centru města bylo do poloviny června brutálně zavražděno více než 200 Němců.
O popravách, vraždění, mučení a znásilňování v ostravském táboře Hanke se dlouho mlčelo a chyběly informace. Až koncem devadesátých let objevil historik Mečislav Borák v archivu ministerstva vnitra dokumenty, které zločiny páchané v táboře potvrdily.
Několik českých sadistických dozorců, kteří mimo jiné nutili vězně, aby se zabíjeli navzájem, bylo vzato do vazby. Nakonec nebyl nikdo obviněn. „Případ Hanke byl vyšetřován a nedospělo se k žádným závěrům. V roce 1946 bylo vyšetřování z podnětu ministerstva vnitra zastaveno. Komise parlamentu to otevřela znovu v roce 1947, ale vyšetřování vyznělo do ztracena,“ uvedl historik Tomáš Staněk. Těla celkem 231 německých civilistů byla tajně pohřbena do hromadného hrobu u zdi bývalého hřbitova. Dodnes tam není žádné označení, přestože oběti byly identifikovány a německá menšina o označení místa posledního odpočinku usilovala.
První divoký odsun Němců z Ostravy proběhl v polovině června 1945 a čítal 1260 osob. Pod dozorem československých tankistů mířili na Krnovsko. „Nakonec byl tento transport veden až do oblasti Králík. V prvních poválečných měsících totiž docházelo někdy k tomu, že sovětské a polské orgány odmítaly vysídlence na hranici přejímat,“ uvedl historik Ondřej Kolář.
V Krnově, kde žilo před válkou 90 procent Němců, byly tři sběrné tábory. Vysídlenci zbavení majetku tam čekali v otřesných podmínkách, řádily tam nemoci, mimo jiné břišní tyfus. A byli vystaveni brutalitě dozorců. „Bylo mi tehdy sedmnáct. Zážitky z tábora v Opavské ulici v Krnově patří k nejhorším v mém životě. Nenávistí naplnění partyzáni mne málem ubili k smrti,“ vzpomínal loni v Krnově nynější obyvatel německého Bavorska Kurt Schmidt, který se začal po pádu komunismu do svého rodiště pravidelně vracet. Odsunut nebyl v první vlně, protože byl jako práceschopný nasazen do Vítkovických železáren v Ostravě. Jen v Krnově se divoký odsun týkal nejméně 12 tisíc lidí. Útrapy transportů mnozí nepřežili. Celkem bylo z Krnova vyhnáno asi 37 tisíc Němců.
Většina lidí z Hlučínska mohla zůstat. Hodili se na práci?
Zatímco z bývalých Sudet byli Němci hnáni masově, z Hlučínska, které patřilo přímo ke třetí říši (což znamenalo i povinnost narukovat k wehrmachtu), bylo odsunuto jen pět procent obyvatel. Několik stovek jich prchlo do Německa dobrovolně. „Myslím si, že zcela zásadním argumentem, proč většina lidí na Hlučínsku mohla zůstat, byla blízkost průmyslové Ostravy, která potřebovala pracovní síly. A obyvatelé Hlučínska byli vždy považováni za velmi schopné a spolehlivé pracovníky,“ uvedl ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.
Výjimkou byly tamní obce Třebom a Sudice, kde žilo 80 procent německy mluvícího obyvatelstva. Tam proběhl odsun masově. „Vzpomínám, jak povolávali německé občany ze Sudic každý den k nástupu na náměstí. Museli mít na šatech N a byli nuceni s rukama nahoře heilovat,“ vzpomínal Richard Němec na poválečné měsíce. Pamatuje si i horší věci, o kterých ale ani dnes nechce mluvit.
Hlavní fáze organizovaného odsunu Němců, který po válce posvětila Postupimská konference, proběhla až v letech 1946 až 1947. Odhady historiků o počtu vysídlených se pohybují od dvou a půl milionu po tři miliony lidí. Německé statistiky uvádějí v souvislosti s poválečným odsunem Němců z Československa dvě stě tisíc „nevyjasněných případů“. Takový měl být rozdíl mezi počátečním a konečným stavem obyvatelstva. Dosavadní výzkumy odhadují celkový počet obětí na 15 až 30 tisíc. Československé statistiky z let 1945 a 1946 uvádějí přes 22 tisíc mrtvých, z toho více než 6 tisíc sebevražd.
