Městské divadlo Brno přibližuje v inscenaci Noc pastýřů životní příběh talentovaného skladatele a osvíceného kantora Jakuba Jana Ryby. Ten v zoufalých existenčních podmínkách na malém městě vytvořil dodnes hrané skladby, včetně České mše vánoční.
Střet talentu s mocí. Drama v brněnském divadle líčí životní boj skladatele Ryby
2 minuty
Noc pastýřů
Jeho Česká mše vánoční zní každoročně v prosinci z kostelů a koncertních síní po celé zemi. Za svého života se ale Ryba velkého uznání od svého okolí nedočkal. Jako kantor musel čelit nepochopení rodičů svých žáků, které ještě podporoval místní farář. „Je to střet dvou autorit, dvou zastánců starých a nových pořádků, je to střet vzdělanosti a nevzdělanosti a konflikt lidský,“ řekl jeho představitel Milan Němec.
Ryba se v inscenaci potýká nejen s posměšky vesničanů, nenaplněným citem k mladé obdivovatelce Pavle ale zároveň trpí kvůli vlastní tvrdohlavosti, neústupnosti a neochotě slevit z absolutních nároků na sebe sama. „Celá hra je o naší povaze, o vztahu lidí k sobě, o tom, jak vnímáme někoho, kdo je výjimečný, jak nás to rozčiluje, ale současně nás to i přitahuje,“ řekl režisér inscenace Petr Gazdík.
Dramatik, dramaturg a scenárista Bouček nejprve v roce 1967 napsal hru „Vstaň, mistře!“, v níž se inspiroval životními osudy skladatele. Premiéru měla až v roce 1981, v době, kdy autor už připravoval její novou verzi pro pražské Národní divadlo. Hrála se tam poprvé v roce 1983 pod názvem Noc pastýřů s Františkem Němcem v hlavní úloze. Později vznikl také televizní film s Josefem Abrhámem.
Významné místo má Noc pastýřů i v historii Městského divadla Brno. Na repertoáru byla v letech 1985 až 1991. Dětskou úlohu Jana Ulovce hrál v 80. letech Gazdík, který je režisérem nové inscenace. Roli nastudovali jeho synové. „Kruh se tímto uzavírá,“ konstatoval Gazdík.
- Jakub Jan Ryba (1756–1815) se od útlého dětství věnoval hudbě. Už jako osmiletý uměl velmi dobře hrát na klavír a učil se na housle a varhany. Po absolvování piaristického gymnázia v Praze začal studovat filozofii. Získal značný rozhled a vzdělání, kromě češtiny a němčiny četl francouzsky, italsky, latinsky i starořecky. Byl stoupencem osvíceneckých myšlenek.
- Rybův otec, který byl podučitelem v Přešticích, svého syna po pěti letech studií povolal do Nepomuku, kde se uvolnilo místo učitelského pomocníka. Ryba však místo nezískal, uplatnil se nejprve jako pmocný učitel v Mníšku a následně jako učitel v Rožmitále pod Třemšínem, kde pracoval od roku 1788 až do své smrti.
- Oženil se s Annou Laglerovou, s níž zplodil třináct potomků. Přežilo z nich však pouze sedm. Ryba žil a skládal v bídě, protože místo venkovského učitele v lidech nevzbuzovalo autoritu, zejména po rakouském státním bankrotu v roce 1811 se jeho příjem hluboce propadl.
- Nejslavnější skladbou, jíž Ryba napsal, je Česká mše vánoční, uváděná také jako Hej, mistře, případně jako „Rybovka“. Neobvyklá byla, podobně jako jeho další díla, českým textem. Ryba věřil, že „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský užitek ani zpívající, ani poslouchající“.
- Ve svých padesáti letech rožmitálský kantor spáchal sebevraždu. V lese asi hodinu chůze od domova si břitvou prořízl průdušnici a krční tepnu. Vedle jeho těla byl nalezen svazek děl římského stoika Seneky, který rovněž odešel ze života vlastní rukou.
- Rybův čin měl důvod v dlouhodobé vyčerpanosti, depresích, obtížné ekonomické situaci rodiny, trýznivém fyzickém onemocnění, neutěšených vztazích k nadřízeným a také ve vlivu stoické filozofie, která sebevraždu za jistých okolností schvaluje jako eticky žádoucí. Podle nedávno objeveného dokumentu mohl být posledním impulsem fakt, že rožmitálský farář ustoupil od rozjednané opravy kostelních varhan, které tou dobou byly rozladěny a v žalostném stavu.
- Jako sebevrah byl Ryba pochován bez obřadu na zrušeném morovém hřbitově, teprve po čtyřiceti letech spočinul na rožmitálském hřbitově. Na místě jeho smrti v roce 1854 postavili lesní dělníci kamenný křížek, v roce 1933 byl doplněn kamennou mohylou, která zde stojí dosud. Vedle mohyly se nachází i pomník k 50. výročí vzniku Československa.
