Jako šestnáctiletý chlapec zažil Zdenko Černík kruté vyslýchání na služebně Státní bezpečnosti v brněnské Příční ulici. Několik měsíců strávil v žaláři na Cejlu, než ho převezli na převýchovu do ústavu pro mladistvé v Zámrsku. S kamarády totiž roznášel protistátní letáky a údajně měli chystat ozbrojený útok.
Sedmnácté narozeniny „oslavil“ Zdenko Černík ve věznici na Cejlu. Vzpomíná na kruté výslechy a převýchovu v Zámrsku
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Pro Zdenka Černíka si přišla tajná policie v červnu 1949 přímo do školy, navštěvoval tehdy kvartu reálného gymnázia v Brně.
„Zatkli mě o půl druhé odpoledne ve škole ve třídě, ze třídy si vytáhli nejdřív kamaráda Borise a pak mě. Bylo mi šestnáct a půl, v září mi mělo být sedmnáct let,“ říká pamětník.
Tři dny a tři noci ho spolu s dalšími vyslýchali na služebně Státní bezpečnosti v Brně v Příční ulici. „Spali jsme na stole. Když jsme nechtěli mluvit, museli jsme si kleknout na židli, sundat ponožky a dostali jsme kabelem po šlapkách,“ popisuje metody komunistické tajné policie.
Ta zatkla celkem třináct chlapců a jednu dívku; z gymnázia ale nebyli všichni, někteří chodili do hostinské školy. Skupinka, v jejímž čele stál o dva roky starší Břetislav Jeník, se scházela v chatě na Brněnské přehradě.
„Kluci z hostinské školy donesli nějaké letáky a tak jsme je roznášeli. Byl první máj a tak jsme šli a malovali po Veverské Bítýšce 'Smrt komunismu',“ vzpomíná Zdenko Černík.
Paměťová stopa: Zdenko Černík (zdroj: ČT24)
Mladíci měli také zbraně. Po válce jich prý bylo v Brně dost a mezi lidmi fungoval výměnný obchod. „Já mu dal plynovou masku a on mě pistoli. Já měl Z9 a sniperku, kamarád naganta. Jezdili jsme na tu chatu, nosily battledressy a stříleli do stromů,“ vzpomíná pamětník. „A jednoho krásného dne to všechno vybouchlo.“
Mladíci byli obviněni z vlastizrady a Černík strávil půl roku do soudu ve věznici na Cejlu. Pracovali přímo v cele. „Nosili nám lýko a my jsme z toho pletli vložky do bot,“ říká Zdenko Černík.
Dozorci „úřadovali“ klíči a pendreky
Cejl je dlouhá ulice, kdo tam zapadne, nevyjde více. Na bráně se ho ujme Žabák s Kolmanem a zacházejí s ním, jako s Adamem,
Jako mladiství měli dvakrát denně nárok na vycházku, chodili dokola po dvoře věznice. „S námi na té dopolední chodil kluk, jmenoval se Kůra. Chtěl se z cely probourat do komína a utéct, ale dělal rámus, oni ho chytli. Pak byl doslova zakovaný v řetězech a chodil prostředkem, na rukách a nohách řetěz a nosil si kouli,“ vzpomíná Zdenko Černík.
Z věznice na Cejlu sice ve zdraví vyšel, s bachaři si ale užil své. „Měli takový velký klíč, a když někdo neposlouchal, tak dostal pod žebra, to bolelo jak hrom. Nenosili zbraně. Úřadovali hlavně těmi klíči,“ vrací se do tmavých československých let.
V Zámrsku to bylo oproti Cejlu „zlatý“
Zdenka Černíka odsoudili na tři a půl roku a u Nejvyššího soudu mu trest ještě zdvojnásobili. Vzhledem k jeho věku ho ale poslali do ústavu pro mladistvé v Zámrsku na Orlickoústecku, kde ho měli převychovat podle sovětského vzoru.
„V Zámrsku to bylo oproti Cejlu zlatý. Chovanci měli samosprávu, ústav jsme si vedli sami. Strážmistři tam byli, ale řídili jsme si to sami a mimo to jsme se mohli vyučit řemeslu. Byla tam stolařská, elektrikářská a zámečnická dílna. Já se vyučil stolařem,“ říká.
S kamarádem v Zámrsku
Během hodiny se stal horníkem
Po propuštění ze Zámrsku se Černík stejně jako ostatní političtí vězni potýkal s problémy. Vysokou školu studovat nesměl a na vojnu ho poslali k pomocným technickým praporům. „U PTP jsem byl odvedený na starou Kamčatku, na Petřvaldě jsme fárali na Hedvice. Šli jsme do kulturní místnosti a za dvě hodiny byli vyučeni havíři,“ popisuje.
Řemeslo, kterému se vyučil v Zámrsku, se mu hodilo. Pracoval u stavebního podniku a pak v Jihomoravských dřevařských závodech. Do věznice na Cejlu se ale vrací stále. „Byl den otevřených dveří a měl jsem tady dcerku a vnučku. Chtěla, abych jim ukázal světnici a postel, a najednou koukám a místnost plná lidí. Tak jsem těm lidem dělal přednášku,“ končí vzpomínky pamětník.