V roce 1945 lety umíraly nad naším územím stovky Američanů. Na konci druhé světové války dělali masivní nálety a soustředili se hlavně na nacistické cíle. 800 pilotů při nich bylo sestřeleno. Osudy zabitých letců teď mapuje výstava Zlomená křídla na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kterou připravil historik Martin Veselý. Z ústecké univerzity se výstava za měsíc bude stěhovat do Washingtonu.
Příběhy amerických pilotů sestřelených u nás na konci války
Na jaře 1945 výrazně stoupla aktivita hloubkových stíhačů amerického letectva. Přilétali v podstatě každý den a pro obyvatele sudetské župy a protektorátu představovali stálé nebezpečí. Dochované dálnopisy, hlášení a telegramy dokládají desítky případů útoků na letiště Luftwaffe, železniční nádraží, nákladní i osobní vlakové soupravy, automobily nebo povozy. Ztráty však při nich utrpělo i americké letectvo.
Sudetská župa - místo nacistické zbrojní výroby
Dnešní oblast severozápadních Čech se po obsazení československého pohraničí Německem v říjnu 1938 stala součástí nově vzniklé Říšské župy Sudety, konkrétně ústeckého vládního kraje, který se rozkládal od tehdejších okresů Chomutov až po Broumov. Kvůli koncentraci průmyslu, existenci hnědouhelných dolů a dopravním uzlům s návazností na sousední Sasko patřila k jeho nejdůležitějším součástem. Od roku 1942, resp. 1943, ji ve velkém měřítku vyhledávaly říšské zbrojní závody, jež sem kvůli leteckému ohrožení přesouvaly výrobu. Ze stejného důvodu se stala útočištěm pro několik desítek tisíc evakuovaných říšských dětí a dospělých.
Příběh pilota, kterého sestřelili a pak na zemi zavraždili
Nádraží v Lomu u Mostu je dnes klidným místem. Před 70 lety na něj ale zaútočila americká letadla, jedno pilotoval John Banks. Američané stříleli na vlak na nádraží, nacisté ale střelbu opětovali z kulometu a jedno americké letadlo zasáhli. Jeho pilot s padákem přistál na stromě, pak ho chytili nacisté, lynčovali ho a nakonec zastřelili.
GALERIE
Pozice lehkého flaku u Dolního Žlebu nedaleko Děčína na jaře 1945
V roce 1943 opustil tehdy devatenáctiletý John Halstead Banks III., jemuž přátelé říkali prostě Johny, delawarskou univerzitu a dobrovolně se přihlásil k americkému letectvu. Stal se příslušníkem 397. squadrony 368. stíhací skupiny americké 9. letecké armády.
Odpoledne 17. dubna 1945 vzlétl Johny s letounem P-47D Thunderbolt 44-20222 ke svému prvnímu bojovému letu. Společně s dalšími jedenácti letadly squadrony známé jako Jabo Angels zamířil k průzkumnému letu do prostoru mezi Prahou a Mariánskými Lázněmi. Letěl ve dvojici s 1/Lt Edgarem R. Bakerem, když se po dvou hodinách letu dostali do oblasti Mostecka. Cílem jejich útoku se stalo železniční nádraží v Lomu u Mostu, kde buď stála železniční souprava, nebo v jeho blízkosti projížděla. Na jednom z vagonů byl však umístěn lehký flak.
Thunderbolt P-47D 44-20222 s nímž letěl John H. Banks
Republic P-47 Thunderbolt
Republic P-47 Thunderbolt byl americký stíhací letoun (stíhací bombardér). Ve své době se stal největší a nejtěžší jednomístnou jednomotorovou stíhačkou s pístovým motorem. Během války se stal jedním ze tří symbolů letectva USA (spolu s letouny Lockheed P-38 Lightning a North American P-51 Mustang). Přezdívalo se mu „Jug“ podle robustní konstrukce, která snesla velká bojová i silová zatížení.
Pilot druhého letadla Edgar Baker útok na vlak a následné vypjaté okamžiky po střelbě nacistů později popsal takto: „Ve výšce 8000 stop jsme se setkali s velice intenzivní a prudkou palbou flaku. Letoun Lt. Bankse byl zasažen a začal velmi silně kouřit. Řekl: “Tady je Tropic červená dvě, vyskakuji ven.„ Potom jeho letoun uhnul doleva a otočil se o 180 stupňů ze směru, z něhož jsme letěli. Kvůli silné hradbě flaku a špatné viditelnosti jsem ho ztratil z očí. Poslední, co jsem spatřil, bylo, že stroj byl ve výšce přibližně 7000 stop pod kontrolou. Neviděl jsem ho vyskočit ven. Několikrát jsem jej volal rádiem, ale už neodpověděl.“
FlaK je zkratkou německého slova Flugabwehrkanone anebo Flugzeugabwehrkanone (tj. protiletecký či protiletadlový kanón, doslova kanón protiletecké či protiletadlové obrany).
Poslední hodiny života pilota Johna H. Bankse jsou známé díky poválečnému vyšetřování a projednání případu Mimořádným lidovým soudem v Mostě. John Banks se na padáku snášel k zemi a možná v té chvíli ještě ani netušil, jak nebezpečná je pro něj oblast, kam padal. Nálada sudetských Němců byla v této době velmi napjatá.
John Banks zůstal viset na stromě zahrady školky v Horním Lomu, kam se během chvíle seběhlo množství místních obyvatel. Jeden z nich mu pomohl odpoutat se od padáku a letec dopadl na zem, kde ho muži i ženy začali okamžitě bít a nadávali mu. Zkoušel vstát, ale znovu a znovu jej sráželi k zemi.
Dorazili vojáci Wehrmachtu, Johna Bankse napadli a po chvíli bití jej vzali mezi sebe a odvedli pryč ze zahrady. Mířili do Loučné, s týráním ovšem podle výpovědí nepřestali. Cestou se potkali se čtyřčlennou skupinou příslušníků Schupo z Oseka, vedenou Antonem Albertem. O sestřelu letounu věděli a po letci podle všeho pátrali na vlastní pěst – a k lynčování pilota se pak připojili. Konkrétně Albert několikrát udeřil Johna Bankse pažbou pušky a společně mu postupně vzali vše, co měl u sebe, a strhali z něj i oblečení, až zůstal jen v košili a krátkých spodkách.
V Loučné vysokého černovlasého pilota opřeli o plot Reichlova řeznictví a hostince a přestože byl již zkrvavený, dál jej mlátili. Cesta hrůzy skončila u zahrady Františky Kollerové v Oseku. Tam trýznitelé srazili letce ze svahu a přinutili ho, aby si kleknul a dal ruce vzhůru. Údajně měl německy křičet: „Nestřílet, nestřílet, mám děti!“ To však Antona Alberta neobměkčilo - Johna Bankse zastřelil.
Bezvládné tělo naložili přivedení ruští zajatci do dřevěného koryta, které překryli víkem, a v doprovodu dvou vojáků jej na vozíku odtáhli ke hřbitovu v Oseku. Za přítomnosti hrobnice Mösové a její pomocnice Široké kopali za hřbitovní zdí hrob, zatímco ona sňala víko a prohlížela si letce. Prohlásila přitom: „To je Žid, mám tomu chlapovi dát ještě pár do držky?“
Pohřbu letce zabránil z neznámých důvodů příslušník Schupo Milote, a to i přes odpor vojáků. Mösová nechala odnést mrtvolu do márnice a John Banks byl pohřben následujícího dne. Bez rakve, bez jakékoliv piety, jen ve špinavé košili a v krátkých zelených spodkách.
O jednadvacet dní později skončila válka. Ve víru hektických poválečných událostí, kdy se role často vyměnily, mizí stopa vraha letců Antona Alberta. Každopádně k Mimořádnému lidovému soudu v Mostě se dostala pouze hrobnice Anna Mösová, která byla mj. obviněna z toho, že jednoho z letců ubodala nožem. V tomto bodě obžaloby byla sice viny zproštěna, ale od soudu přesto odcházela s trestem doživotí.
GALERIE
Pomník na místě zavraždění Johna H. Bankse, ovšem s mylnou dedikací
Nebyl to však konec tragického příběhu. Těla obou amerických letců zakopaných u oseckého hřbitova byla sice v roce 1946 exhumována a převezena na vojenské hřbitovy, ovšem rodina Johna Bankse neměla o okolnostech jeho smrti žádné zprávy. Téměř padesát let znala pouze jeho slova vyřčená do vysílačky: „Tady je Tropic červená dvě, vyskakuji ven.“ A místo posledního odpočinku. Až díky pátrání a úsilí lidí odkrývajících po roce 1989 historii letecké války nad naším územím se dozvěděla i zbytek.
Americkým pilotům bylo v průměru 19 let – podle zákona ještě ani nesměli pít alkohol, ale válčit už mohli. Podrobnosti o jejich smrti se příbuzní často ani nedozvěděli.
Útok na Ústí nad Labem
Ve stejný den, jako zemřel Johny, zaútočili Američané i na Ústí nad Labem. Sudety tehdy byly oficiální součástí Německé říše. Američani ničili především dopravní uzly, jako například ústecké nádraží nebo přístav. Během půlhodiny zemřely na zemi stovky lidí, přesné číslo se dodnes neví. Vladimír Kaiser z archivu města Ústí nad Labem například připomněl příběh svého otce, který se tehdy vydal hledat svého kamaráda. Z něj ale po náletu nezbylo vůbec nic - ani bota. Někteří lidé se při náletu doslova vypařili.
Střed vybombardovaného Ústí nad Labem v létě 1945
Příběh pilota, kterého po sestřelení schovali Češi a přežil
Příběh druhého pilota, Williama Hoelschera, byl šťastnější. Také jeho nacisté sestřelili. Češi ho ale našli a ukryli dřív, než ho stihli objevit nacisté. Do konce války zbývaly dva týdny. Dcera sestřeleného pilota Hollis Barnhartová teď v rozhovoru pro ČT uvedla, že její otec byl Čechům velmi vděčný, že mu pomohli. Byl si totiž vědom toho, že mnoho amerických letců bylo po sestřelení zavražděno.
Příběh Williama je také jediným z deseti příběhů na výstavě, který skončil šťastně. Po válce se William Hoelscher vrátil do Spojených států a v řadách amerického letectva sloužil ještě téměř tři desítky let - i v Koreji a ve Vietnamu.
GALERIE
1/Lt William B. Hoelscher ve svém P-51D Mustang
Druhý příběh neskončil tragicky ani zajetím letce - důvodem byla statečnost několika lidí, kterou v žádném případě neumenšuje blížící se konec války. My dnes sice víme, že válka v Evropě skončila 8. května 1945, ale tehdy nikdo netušil, zda zbývají již jen dny nebo ještě další dlouhé týdny. Nebezpečí vyplývající z ukrývání nepřátelského letce bylo stále stejné, ne-li dokonce větší, vzhledem k napětí mezi příslušníky německých ozbrojených a stranických složek, ale i německými civilisty. Válka se až do poslední minuty vedla jako totální se všemi prostředky.
William B. „Brad“ Hoelscher se narodil 6. října roku 1921 v Indianapolis. Na střední škole exceloval nejen jako hvězda amerického fotbalu, ale byl i výborným běžcem. Vyrostl z něj vysoký, statný muž, který si jistě nemusel stěžovat na nepřízeň fanynek svého mužstva. Poté se přihlásil na michiganskou univerzitu, kde se stal členem studentského spolku Alpha Delta Phi založeného již v roce 1832.
Po půldruhém roce ovšem zanechal studií a v září 1942 se přihlásil k americkému letectvu. Prošel na různých leteckých základnách vojenským a pilotním výcvikem, v jehož průběhu nalétal na různých strojích celkem 212 hodin. Výcvik úspěšně završil v únoru 1944, kdy získal důstojnickou hodnost poručíka (2nd Lieutenant).
Po dalším výcviku na Floridě se nalodil na transportní loď, jež dosáhla po čtrnáctidenní plavbě pobřeží Velké Británie. Tam byl přiřazen k 334. stíhací squadroně 4. stíhací skupiny, která byla součástí americké 8. letecké armády. Do konce roku 1944 absolvoval s letounem P-51D Mustang 35 bojových misí, nalétal 220 letových hodin a připsal si i první letecká vítězství. V průběhu bitvy o Ardeny sestřelil 25. prosince 1944 Messerschmitt Bf 109 a společně s 1/Lt Victorem Rentschlerem ještě Focke-Wulf FW 190. Další vítězství si připsal 7. dubna 1945 během doprovodu bombardovacích svazů, jejichž cílem byly muniční továrny v Dünebergu a Krümmelu. Při útoku Messerschmittů se mu podařilo jeden z nich sestřelit, zabodovali i další dva stíhači.
P-51 D Mustang 44-15347 1/Lt Williama B. Hoellschera
North American P-51 Mustang
North American P-51 Mustang byl jednomístný stíhací letoun dlouhého doletu, který během druhé světové války sloužil na straně spojenců. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších typů stíhacích letounů. Většinou doprovázel bombardéry při náletech na Německo a spojencům pomohl získat vzdušnou převahu. Byl nasazen i v Tichomoří proti Japonsku.
25. dubna 1945 se William Hoelscher na základně 4. stíhací squadrony v Debdenu dozvěděl na pravidelném brífinku úkoly své již 65. bojové mise. Se svými kolegy ze skupiny měl v oblasti od Lince po Prahu postřelovat nepřátelské cíle a operovat v okolí pražských letišť. Do vzduchu však mířily i další desítky stíhačů, jejichž úkolem byla ochrana svazu 276 bombardérů mířících na plzeňskou Škodovku a přilehlé borské letiště.
Z několika důvodů se jednalo o výjimečnou akci. Jednak se jednalo o poslední velký nálet americké 8. letecké armády v Evropě za druhé světové války. Byl to jediný nálet, o němž informovala britská rozhlasová stanice BBC zhruba dvě hodiny před jeho začátkem, aby se co nejvíce eliminovaly ztráty civilních obyvatel. A pak – šlo o Škodovku, jednu z nejvýznamnějších zbrojovek vyrábějících pro nacisty, jež odolávala britským i americkým pokusům o zničení již od roku 1940. Vzhledem k tomu, že při náletech dopadaly pumy mnohem častěji do jejího okolí než do samotného areálu, tvrdili Plzeňané bez nadsázky, že nejbezpečnější je být při náletu ve Škodovce. Platilo to právě až do 25. dubna 1945.
Čtvrt hodiny před desátou hodinou dopolední se letci ze 4. stíhací skupiny objevili v prostoru Prahy. 1/Lt Hoelscher později vzpomínal: „Prolétl jsem baráží flaku a spatřil jeden Me-262, který právě startoval z letiště. Přivěsil jsem se mu za zadek, první dávkou jsem minul a pak začaly zásahy dopadat na celý jeho povrch. Střílel jsem vteřinové dávky na vzdálenost 500 yardů a stíhačka dostávala stále nové a nové zásahy, když jsem ji honil kolem letiště. Během útoku jsem byl zasažen flakem do kořene křídla, a přestože polovina zadní části letounu byla odtržena, střílel jsem dál krátké dávky. Me-262 evidentně již nebyl pod kontrolou, začal kouřit, hořet a nakonec se převrátil na záda.“
Poškození Hoelscherova Mustangu zaznamenali i ostatní letci: „Následovali jsme ho ještě deset minut a poté vyskočil. Bylo to v oblasti Jesenice v 10:00. Viděli jsme ho, jak se zbavuje padáku, a naposledy, jak se baví s několika sedláky, kteří se chovali přátelsky. Jak sedláci, tak Lt. Hoelscher nám mávali, když jsme nad ním nízko přelétávali. Předpokládám, že byl na hranici přátelského území a bude v pořádku.“
Brad Hoelscher měl nepochybně štěstí. Svůj neovladatelný P-51D Mustang 44-15347 totiž opustil na rozhraní protektorátu Čechy a Morava a sudetské župy, kde přistál nedaleko obce Milostín. Dříve, než se na místo mohly dostavit pořádkové síly, se několika Čechům podařilo stíhače z místa dopadu odvést a po několik nocí ho skrývat v různých bytech. Na skrývání a pozdějším přechodu protektorátní hranice se podíleli i čeští četníci. V Rakovníku, v bytě důstojníka předmnichovské československé armády kpt. Havlíčka, se Brad Hoelscher dočkal konce války.
1/Lt. Hoelscher byl jedním z posledních amerických letců, kteří byli za druhé světové války sestřeleni nad naším územím. Na rozdíl od mnoha jiných svou misi přežil a mohl se vrátit do Spojených států. Za knipl bojových letounů ale usedl ještě mnohokrát. V roce 1950 byl totiž po krátkém intermezzu v Národní letecké gardě v Indianě převelen do Koreje, kde v červnu započal první velký konflikt studené války. Na své konto si připsal další sestřel, když se mu podařilo se svým proudovým letounem F-86 Sabre sestřelit nepřátelský Mig-15. Ani válka v Koreji však neznamenala konec jeho aktivní služby. Následoval ještě vietnamský konflikt. Zde plnil se zastaralým vrtulovým A-1E Skyraider podpůrné mise a jak vzpomínal, patřily k jeho nejobtížnějším a nejnebezpečnějším. Americké letectvo definitivně opustil v roce 1973, klidných let si však příliš neužil. Zemřel v roce 1984.
Článek je zpracován podle katalogu k výstavě Zlomená křídla – autorem výstavy i katalogu je historik Martin Veselý z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.
Zlomená křídla (zdroj: ČT24)