25. srpna 1944 zažilo Brno první velké bombardování. Kobercový nálet více než tří set amerických bombardérů měl zničit německou továrnu na výrobu leteckých motorů v Líšni, Zbrojovku a továrnu v Kuřimi. Letadla ale zasáhla také obytné budovy v přilehlých čtvrtích. Zahynuly přes dvě stovky lidí včetně sousedů a kamarádů Lubomíra Vysočana, který byl v osudný den u babičky mimo Brno.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
„Toto je poslední snímek ještě žijících lidí, kteří při tom náletu zahynuli. Jsou pohřbení v Židenicích na hřbitově. Toto jsem já, to je holčička od sousedů a tenhle chlapeček je Venda Přikryl, ten je z posledního domu. My tři jsme zůstali naživu. Jinak Honza Švábenský, Soňa Veselková a Mireček Flodr zůstali ve sklepě při náletu,“ ukazuje fotografii s kamarády Lubomír Vysočan.
Lubomírovi bylo tenkrát šest let a s rodiči a bratrem bydleli v jednom z desítek zasažených domů ve Stránské ulici ve Slatině. Byl naštěstí na prázdninách u babičky v Kloboukách u Brna. „Moji kamarádi se při tom náletu shromáždili do jednoho sklepa, kam padlo několik bomb. Zahynulo tam devět lidí, pět dospělých a čtyři děti. Kdybych tehdy nebyl u babičky, tak jsem tam zůstal také,“ říká Lubomír Vysočan.
Němci podzemní štoly tajné továrny opustili
Nálet spojeneckých bombardérů v oblasti kolem brněnské Stránské skály měl dva zásadní důsledky. Nacisté, kteří ve skále budovali vojenské protiletecké kryty a tajnou podzemní továrnu na součástky do leteckých motorů, s ražením štol přestali. Byli prozrazeni a ukrývání výroby ztratilo smysl. Druhý efekt byl psychologický. Až do srpna roku 1944 slyšeli obyvatelé malých domků v ulicích Stránská a Podstránská výstražné sirény často, vždy to ale byl planý poplach. Po skutečném náletu už žádné varování nepodcenili.
Na jaře roku 1945 posloužily štoly ve Stránské skále místním obyvatelům jako úkryt. „Tady byla první hala, kde měly být instalované stroje. Nám dovolili se sem nastěhovat. Měli tam i stolečky z beden, na nich jsme měli jídlo, oblečení. Někdo vždycky přišel a řekl, co se venku děje, pak přišli otcové z práce, přespali a ráno zase do práce,“ popisuje konec války v úkrytu Lubomír Vysočan.
Válka se blížila ke konci, ale bezpečno v Brně rozhodně nebylo. „Šly zvěsti, že sovětská armáda není sovětská, že nejdřív dorazí Rumuni nebo někdo jiný, a to jejich chování bylo mezi lidmi známě a všichni se toho obávali,“ vysvětluje.
Desítky lidí z ulic Stránská a Podstránská se při osvobozování Brna do podzemí ve svém sousedství tenkrát podívaly úplně poprvé. Štoly na Stránské skále byly v přísně střeženém areálu továrny a protileteckých pozorovatelen německé armády. Svah byl posetý drobnými budovami, garážemi, kancelářemi a ubytovnami.
Zbytky staveb jsou tam dodnes, ale většinu svahu si příroda vzala zpátky. „Když jsme se vrátili domů z krytů, tak to tam bylo vyrabované. Spižírna, všechno. A když tam byla nějaká slivovice, tak byla vypitá. Nevědělo se, co bude,“ popisuje Lubomír Vysočan.
Sovětští vojáci se chovali jako dobyvatelé
Sovětská armáda se podle něj chovala jako dobyvatelské vojsko. „Koukali, co by se dalo, co by mohli, a když například starší kluci byli někde venku, tak je vzali a museli jim v kasárnách škrábat brambory. I můj bratr s kamarády,“ říká.
Konec války lidi pod Stránskou skálou spojil. Společně odklízeli trosky, pomáhali si s opravami střech i doplňováním spižíren. Do dvou let po válce byla ulice jako nová. Jen štoly nikdy nedostavěné podzemní továrny, střepiny bomb a zoxidované patrony v záhonech místních zahrádkářů připomínají jednu z nejděsivějších kapitol bohaté historie Stránské skály.
