Železniční neštěstí, při kterém před půlstoletím, 11. prosince 1970, zahynulo nedaleko Řikonína u Tišnova 31 lidí, patří k nejtragičtějším událostem svého druhu v poválečné české historii. Zpoždění dvou vlaků a pochybení ženy, která měla na starost provoz na malém úseku frekventované trati, vedly ke srážce mezinárodního rychlíku s vykolejenou nákladní soupravou. A jen shodou náhod nebylo onoho pátečního prosincového rána obětí ještě víc.
K osudné srážce vlaků došlo na tři desítky metrů vysokém viaduktu přes údolí, kterým protéká říčka Libochovka. Po srážce se z něj zřítily dva plně obsazené vagony. Právě pád z viaduktu byl osudný pro tři desítky polských železničářů a členů jejich rodin, kteří v prvním voze za lokomotivou cestovali z dovolené. Druhý vagon spadl „jen“ z deseti metrů a třetí dělilo podle vyprávění pamětníků od pádu z viaduktu jen pár decimetrů.
„Štěstí bylo, že se ty dva vagony odtrhly a nestrhly s sebou do hlubin i zbylých devět plně obsazených vozů. Třetí stál deset centimetrů od hrany mostu, jen těsně nespadl,“ vzpomínal jeden ze svědků neštěstí v televizním dokumentu Osudové okamžiky, který se tragickou srážkou zabýval. Kromě tří desítek Poláků zahynula u Řikonína také jedna Češka a dalších 15 lidí utrpělo zranění, z toho 13 vážná. Odklízení trosek, které pokryly údolí, zabralo povolaným vojákům dva dny.
Provoz na trati závisel zcela na lidském faktoru
Nehoda, za kterou soud později vyměřil dva nepodmíněné tresty vězení, měla několik příčin. Patřilo k nim hlavně nedostatečné technické zabezpečení frekventované tratě z Brna do Prahy, kde přeprava zcela závisela na lidském faktoru. K tomu je potřeba přidat hustý provoz, komplikovaný navíc zpožděními osobních a nákladních vlaků. Mimořádné události nebyly v takové situaci výjimečné, většinou ovšem neskončily tak tragicky jako v prosinci 1970 u Řikonína.
Na začátku tragédie bylo zpoždění nákladního vlaku mířícího do Brna, který kvůli zaplnění trati musel krátce po sedmé ráno zůstat stát u vjezdu do stanice Řikonín a jeho konec zasahoval až na viadukt. Ve stejném směru pak do Brna mířila osamocená lokomotiva vracející se do depa. Hláskařka (železničářka, která měla na starosti určitý úsek tratě a podle telefonické domluvy na něj pouštěla vlaky), která sloužila první samostatnou směnu, ovšem omylem lokomotivu pustila na obsazenou kolej.
Výpravčí měl 45 vteřin, aby vlak zastavil
Žena, která později dostala 6,5 roku vězení, se sice pokusila upozornit výpravčího v Řikoníně (byl odsouzen na 4,5 roku), aby nákladní vlak pustil do stanice, to už se ale nestihlo a rozjetá lokomotiva do soupravy zezadu narazila. Nárazem se osm vagonů dostalo až na kolej, po které se blížil rozjetý expres Panonia. Řikonínský výpravčí mu nechal volnou cestu, neuvědomil si totiž hrozící nebezpečí. Podle vyšetřovatelů měl 45 vteřin na to, aby expres zastavil, to ale neudělal.
Před místem srážky projížděla Panonia levou zatáčkou, a její posádka tak vykolejené vagony spatřila až na poslední chvíli. Druhý strojvedoucí Ján Žemla jen stačil uskočit na pravou stranu kabiny a zachránit si život. Expres v devadesátikilometrové rychlosti narazil do vykolejených vozů. „Vlak se roztrhl, všude byla spousta skla,“ vzpomínal Žemla. Celá skříň lehátkového vozu, připojeného za lokomotivou, se utrhla a s druhým, jídelním vozem se zřítily do propasti. Lokomotiva ale nevykolejila.
„Táhli jsme podvozek spacího vozu ještě asi 70 metrů. Zbavili jsme se úlomků skla, které nás zranily v obličeji. Měli jsme i pohmožděné nohy, přesto jsem doběhl k návěstidlu, spojil se s výpravčím a ohlásil, co se stalo,“ vyprávěl strojvedoucí. Na místo se také seběhli místní a dorazila lékařská pomoc.
„Vzali jsme z ordinace obvazy, dlahy, co jsme mohli pobrat, a rychle jsme jeli,“ vzpomínal v Osudových okamžicích lékař Jiří Vrchlabský. „Říkalo se, že pohřební služba na místo přivezla 52 rakví,“ řekl pamětník události Zdeněk Kříž.
Vagon byl pomačkaný jako harmonika
Zdeňku Křížovi bylo tenkrát 14 let a jel se na kole s kamarády na místo podívat. Vybavuje si, jak na viaduktu stála lokomotiva, ze které byla čtvrtina přední části pryč. „Jako by ji někdo vyříznul. Bylo to vykrojené, taková výseč, nešlo mi tehdy do hlavy, jak je to vůbec možné, vždyť to byl kov,“ popsal.
Ke spadlým vozům se dostali hodně blízko, protože příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti místo neštěstí ještě neměli dostatečně zabezpečené. „Pod viaduktem jsme chodili mezi rozházenými bečkami asi s pivem, které tam popadaly z nákladního vlaku. Na svahu byly dva spadlé vozy z rychlíku, jeden z nich byl vpředu asi z pětiny zmáčknutý jako harmonika. Nástupní dveře, okna, všechno,“ uvedl pamětník.
Mrtvých byly nakonec tři desítky, což z řikonínské nehody dělá čtvrtou nejtragičtější železniční nehodu v historii českých zemí. Nejvíce obětí – 118 – si vyžádala v listopadu 1960 srážka dvou vlaků u Stéblové na Pardubicku. Při kolizi rychlíku a osobního vlaku u stanice Šakvice na trati Brno-Břeclav na Štědrý den roku 1953 zemřelo 103 lidí. Při srážce rychlíku s autobusem ČSAD v prosinci 1950 u Podivína na Břeclavsku pak zahynulo 34 osob.
