Ostrava - Národní památkový ústav vydal knihu Kulturní dědictví Vítkovických železáren. Autoři přibližují průmyslový komplex, ve kterém se 180 let vyrábělo surové železo, ve všech souvislostech. Mapují jeho historii od založení Rudolfovy huti, zabývají se technologiemi hutních provozů, zázemím zaměstnanců a architekturou někdejšího města Vítkovice, které bylo úzce svázáno s továrnou. Shrnují také formování názoru na hodnotu a ochranu železáren.
Kniha o Vítkovických železárnách navazuje na monografie Kulturní památky ostravsko-karvinského revíru a Kulturní dědictví Severní dráhy císaře Ferdinanda. Cílem je vysvětlit provázanost celé ostravsko-karvinské aglomerace. Jedním ze tří autorů je Miloš Matěj, ředitel Metodického centra technických památek Národního památkového ústavu v Ostravě, který se věnuje Vítkovickým železárnám třicet let.
„V enviromentálním kontextu je nejvýznamnější kontinuita těžby uhlí, koksování a pak použití koksu při výrobě surového železa,“ říká Matěj, který se dvěma spolupracovníky podrobně popsal vývoj jednotlivých technologií. Dozvídáme se například, že první koks se tam vyrobil roku 1831 v milířích podobných těm, které se používaly na výrobu dřevěného uhlí. Autoři popisují typy vysokých pecí včetně technologických schémat a mnohá další technická zařízení.
Osvícený ředitel vybudoval Vítkovice pro zaměstnance
Velkou pozornost autoři věnují bytovému a sociálnímu zázemí zaměstnanců Vítkovických železáren, které bylo díky osvícenému řediteli Paulovi Kupelwiesrovi na svou dobu výjimečné. V poslední čtvrtině 19. století vyrostlo vedle továrny moderní centrum, později samostatné město, s koloniemi pro dělníky, domy pro úředníky a techniky, školami, školkami, domovy stáří, lázněmi i tělovýchovnými zařízeními, knihovnou, jídelnami, tržnicemi, radnicí, nemocnicí a kostelem. Typické bylo použití červených režných cihel, a to pro stavby obytných částí i továrních hal. Kupelwieser zavedl rovněž reformy v organizaci práce a sociální oblasti. Zvýšil úroveň podstatné části zaměstnanců a jejich rodin.
Stavby z té doby jsou dodnes dominantou ostravské čtvrti Vítkovice. Vedení obvodu úřaduje v původní radnici, zachovaly se i některé kolonie. Na rozdíl od minulosti tam už nebydlí hutníci, ale hlavně nezaměstnaní. „Svou funkci si dodnes zachovala například jedna z vítkovických tržnic z roku 1893. Je zajímavé, že ve své době se tam prodávalo čerstvé ovoce i čerstvé mořské ryby, které se tam daly koupit druhý den po vylovení,“ říká Matěj.
Památkáři se zájmem sledují proměnu Dolní oblasti Vítkovice pod vedením majitele vítkovických strojíren Jana Světlíka a architekta Josefa Pleskota. „Přes veškeré uznání nad provedenou obnovou je z našeho pohledu důležitá míra kompromisu tak, aby zůstala zachována podstata,“ říká Matěj. Památkáři nejsou nakloněni například záměru využít technologické mosty, koksovnu nebo vysoké pece číslo 4 a 6 pro zcela nové účely a architektonicky je přetvořit. „Silueta průmyslových objektů Ostravy by měla být zachována, především kontinuita Dolu Hlubina, koksovny a vysokých pecí, protože jejich jedinečnost byla důvodem prohlášení kulturní památkou,“ uvádí Miloš Matěj a spoluautoři publikace Irena Korbelářová a Ludvík Tejzr.
