Praha - Na Novém Městě se při práci na vodovodním potrubí objevily lidské kostry. Podle archeologů je vysvětlení jednoduché. Na místě nálezu totiž dříve býval hřbitov, který patřil ke kostelu sv. Michala. Za další zajímavost se však dá považovat více něž 700 let starý dům v blízkosti nálezu, ve kterém dříve pracovali tzv. jircháři. Jednalo se o řemeslníky pracující s kůží. Podle nich je nyní pojmenovaná i ulice, ve které se dům nachází.
V ulici V Jirchářích na Novém Městě u kostela svatého Michala, kde se právě pokládá nové vodovodní potrubí, archeologové objevili lidské kostry. Nález více než odborníky překvapil obyvatele sousedního domu, kteří pohřebiště spíš než pod uličním dlážděním čekali na zahradě přilehlého kostela. Podle archeologů se zde však dříve nacházel hřbitov. Kromě nalezených kostí z 18. století stojí za povšimnutí i další zajímavost. Tou je více než 700 let starý dům s bohatou historií a krásným vnitřním dvorem. „Původně zde byla středověká fara a škola při sousedním kostele sv. Michala. Dům vznikl na gotických základech. Jeho součástí je rozlehlá a složitá dispozice, vznikla postupně barokními a klasicistními přestavbami,“ říká publicista a spisovatel Josef Hrubeš.
Původními obyvateli tohoto starého domu byli zřejmě jircháři, řemeslníci, kteří této ulici dali název. „Byli zde usazeni koželuhové, jircháři a barvíři koží. Koželuhové se zabývali spíše hrubšími kůžemi, jircháři jemnějšími. Bylo to poměrně smrduté povolání, tudíž se jim říkalo smradaři,“ dodává Hrubeš. Reformy za vlády Josefa II. v 18. století přinesly velké změny a katolická církev během nich přišla o kostel svatého Michala a faru. Ve veřejné dražbě kostel i s majetkem k němu patřícím koupil pražský obchodník, který jej obratem se ziskem prodal německým protestantům, kteří ho vlastnili až do roku 1945. S projevy nacionalismu radikálních skupin se tu Češi setkávali docela často. „Do třicátých let nebyly mezi Čechy a Němci žádné problémy,“ říká paní Marie Hroníková.
Odnepaměti měl dům zhruba dvacet partají. Ještě před pár desetiletími zdejší často malé a tmavé byty neměly vlastní záchod ani koupelnu. Nájemníci museli chodit na společné toalety přes dvůr a na pavlače.
V první polovině 20. století tady fungovala řada živnostníků, nakladatelství Borový, mramorářství, klempířství, sklenářství a velká prádelna Kallenbacher. Dům s dílnami a byty řemeslníků se měl ve 30. letech 20. století bourat, ale nakonec zůstal stát. Z bourání sešlo. Dílny postupně zmizely, přestavěly se na byty a z bývalé prádelny Kahlenbacher se před pár lety stal ateliér, do kterého chodí na výtvarné kurzy děti i dospělí. Dnes je dům ve vlastnictví nájemníků i městské části Prahy 1.
