O 288 hektarů, což je plocha velká jako zhruba sedmdesát Václavských náměstí, by mohly přijít obce v česko-polském příhraničí. Hrozí jim totiž, že budou muset část pozemků vrátit Polsku. To o území přišlo v roce 1958, když se narovnávala státní hranice. „Moravskoslezský kraj by teoreticky měl Polsku vracet největší území z pěti krajů hraničících s Polskem. Konkrétně se v jeho případě jedná o skoro 80 procent z celkových 368 hektarů, které by Česká republika v budoucnu mohla Polsku vrátit,“ zjistila redaktorka České televize Markéta Radová.
Starostové většiny zdejších obcí jsou ale proti vracení půdy. Například na Hlučínsku, třeba v obci Třebom, která je nejsevernější obcí regionu, stát vytipoval skoro 46 hektarů půdy určené pro vrácení Polsku. „Zdejší starosta se ale zlobí. Připomíná, že historicky severním sousedům v obci patřilo 10 hektarů území, a tedy není důvod jim vracet víc,“ uvedla Markéta Radová.
V další obci Chuchelná na Hlučínsku mají odevzdat 35 hektarů území, hlavně lesa, který slouží jako honitba. Ani zde starosta Rudolf Sněhota (bez politické příslušnosti) s údajnými polskými územními nároky nesouhlasí. „Každá obec musí samozřejmě bránit tomu, aby se jí katastr nezmenšoval. Z každého hektaru jsou daně… Tím by obec přišla o finanční prostředky,“ uvedl.
Jednání o mezinárodním převodu pozemků se podle zjištění Markéty Radové alespoň prozatím zastavilo. Poslední schůzku starostové na krajském úřadu absolvovali v roce 2015.
„Od té doby nemáme o této záležitosti žádné zprávy, ale ministerstvo avizovalo, že celá záležitost je během na dlouhou trať,“ sdělila Petra Špornová, mluvčí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje.
Je územní vyrovnání nutné, či ne?
Na samotné územní vyrovnání existuje více názorů. Někteří odborníci tvrdí, že celá věc byla uzavřena už v samotném roce 1958, kdy se oba státy shodly na hranici. Každopádně pokud se hranice měnila, musela by kvůli tomu Česká republika přijmout ústavní zákon, který by vyslovil souhlas s mezinárodní smlouvou uznávající nové hranice.
Podle zjištění ČT zatím chybí i směrnice, na základě které by se vedla expertní jednání s polskou stranou. V případě, že by se pozemky musely v navržené podobě vracet, jsou třeba v Třebomi připraveni bránit se žalobou.
Nároky Polska vznikly jako důsledek sporu o Těšínsko, který se mezi Československem a Polskem vedl od rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918. Mezistátní smlouva byla podepsána v roce 1958, kdy se s konečnou platností vytyčily státní hranice. Hranice se zkrátila o 80 kilometrů a na 85 místech se pozemky českých majitelů ocitly na polské straně nebo naopak.
Přestože se uskutečnilo územní narovnání, Polsko spočítalo, že přišlo o 368 hektarů, které by nyní mělo získat zpět od ČR.
Na vypořádání nároků se v roce 1992 dohodli tehdejší ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Krzysztof Skubiszewski. Ministerstvo vnitra řeší otázku vypořádání opakovaně. Nyní navrhuje vydat Polsku například přes 120 hektarů z Liberecka. Tamní samosprávy jsou proti a za nejlevnější a nejpřijatelnější považují finanční narovnání.
Podle starosty Chrastavy ministerstvo vnitra nehájí české zájmy. V mezinárodních smlouvách z roku 1958 a poté i v roce 1992 je podle něj uvedeno, že podoba hranice je konečná a že česká a polská strana nemají vůči sobě žádné územní nároky.
Utajení už není nutné
Závěrem loňského roku vláda souhlasila se zrušením stupně utajení kvůli územnímu dluhu Česka vůči Polsku. Informace o vyrovnání územního dluhu dosud byly projednávány v nejnižším, vyhrazeném stupni utajení. Důvodem byly citlivé informace, které se týkaly zejména ploch určených k vyrovnání. Ministerstvo vnitra navrhlo stupeň utajení zrušit kvůli tomu, že o tom majitelé pozemků vědí.
V minulosti představitelé ministerstva vnitra informovali o tom, že pozemky vytipované ke kompenzaci jsou na území Královéhradeckého, Libereckého, Moravskoslezského, Olomouckého a Pardubického kraje. V předchozích měsících vyjednávali s jejich majiteli.
