Na začátku prosince 1941 odjel z brněnského hlavního nádraží první transport brněnských Židů do koncentračního tábora v Terezíně. Následovalo dalších dvanáct. Z Brna poslali Němci do Terezína přes devět tisíc židovských obyvatel, vrátilo se jich necelých sedm stovek. Doris Grozdanovičová koncentrační tábor přežila, po válce vystudovala univerzitu a při své práci se setkala i se synem strůjce holocaustu Reinharda Heydricha. Nyní žena provází po Terezíně, i ve svých 92 letech.
Doris Schimmerlingová, dnes Grozdanovičová, se narodila v dubnu 1926 v Jihlavě. Dětství ale prožila v Brně, kde chodila i do školy. S okupací Československa v roce 1939 se jí ale život dramaticky změnil. Musela opustit i své oblíbené klasické gymnázium. „Bylo to nejlepší gymnázium v Brně, byla jsem ráda, že jsem do takové školy mohla chodit,“ vzpomínala Doris před budovou školy na třídě Kapitána Jaroše.
Ještě rok mohla studovat židovské gymnázium. Z domu, ve kterém bydleli, se ale museli v listopadu 1941 přestěhovat do bytu v Offermannově, dnešní Vlhké ulici. „Bydleli jsme tam tři úplně cizí rodiny v jednom bytě. Tatínek, maminka, bratr a já jsme měli jeden pokoj a společnou kuchyň,“ popisuje Doris Grozdanovičová.
S německými přáteli vycházela židovská rodina dobře
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Časy jejího dětství poznamenalo i to, že přišla o svoji oblíbenou kočku, kterou vyléčila po vážném úrazu. „Za války jsme bohužel nesměli mít zvířata. Museli jsme odevzdat i kanárky. A mně to bylo líto. Tak synovi, který se jmenuje Jan, říkám Mourek,“ směje se pamětnice.
V lednu 1942 byla rodina Schimmerlingových zařazena do jednoho z prvních brněnských transportů do ghetta Terezín. „Tři dny jsme byli v karanténě ve škole v Marhautově ulici. Tam jsme spali na zemi a mohli jsme mít padesát kilo zavazadel. Měli jsme i německé přátele a vycházeli jsme s nimi dobře. A vím, že všichni byli smutní, že jsme šli do transportu,“ vzpomíná Doris.
V Terezíně pracovala jako zemědělská dělnice
Po třech dnech v Marhautově ulici pokračovali vlakem do Bohušovic u Terezína, kde tehdy končily koleje. Poté pěšky do Terezína, kde rodinu rozdělili na muže a ženy. Všichni museli pracovat. Doris pásla ovce. Z té doby pochází i Dorisina dětská fotografie – snímek s ovečkami, který tajně pořídil jeden z dozorců.
Jako dozorci pracovali v Terezíně čeští četníci a jeden z nich, Josef Urban, nabídl po osvobození tábora Doris útočiště u své rodiny v Kostelci nad Orlicí. „Na konci války jsem zůstala v Terezíně a neměla jsem kam jít. Nevěděla jsem, že bratr přežil. Maminka zemřela v Terezíně a tatínka poslali taky na smrt, nevrátil se. Tak jsem šla do Kostelce. Pak se vrátil bratr a šli jsme spolu zase zpátky do Brna,“ říká Doris.
V Brně Doris dostudovala, tentokrát reálné gymnázium, a pokračovala angličtinou a filozofií na Masarykově univerzitě. Po studiích začala pracovat a žít v Praze; při svém povolání redaktorky v nakladatelství Československý spisovatel využila jazykových znalostí angličtiny a němčiny, překládala a tlumočila.
U knihy Heydrichovy ženy Liny plakala
Osud tomu chtěl, že měla překládat i knihu Liny Heydrichové, vdovy po zastupujícím říšském protektorovi a strůjci myšlenky tzv. konečného řešení. „Milovala svého zločinného manžela. A já jsem nad tou knihou pořád plakala a můj syn říká: ‚Co se divíš, to je, jako kdyby myš měla překládat knihu kočky.‘ Tak jsem našla výborného překladatele a tu knihu redigovala,“ říká Doris Grozdanovičová. Setkala se i s Heydrichovým synem Heiderem. „Hájím ho, je to slušný člověk. Když byl spáchán atentát na jeho zločinného otce, tak mu byly čtyři roky,“ dodává.
V téže době, kdy českoslovenští parašutisté provedli atentát na Reinharda Heydricha, byla Doris Grozdanovičová v Terezíně. „Přijížděly nové transporty a lidé o tom vykládali. Každý transport měl písmeno a pak byl transport AAH a ten šel rovnou do Polska, to byl Attentat auf Heydrich,“ vzpomíná Doris. „My jsme byli šťastní, že byl odstraněn, ale jestli to stálo za smrt tolika nevinných lidí, tak to je otázka,“ zamýšlí se.
K příbuzným četníka Urbana, který si ji v Terezíně vzal za svou, jezdí Doris dodnes. Je také členkou Terezínské iniciativy a po pevnosti provází i německé turisty. Pravidelně přednáší studentům. V Brně, na gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše, nedávno dostala i čestné maturitní vysvědčení.
