Plzeň – Další díl letního seriálu ČT opuštěná místa se tentokrát věnuje kostelu sv. Jiří v Lukové na Manětínsku. Do něj v poslední době vrátili život duchové – respektive unikátní sochy Jakuba Hadravy. Zapomenutý kostel se tak rázem stal doslova turistickým trhákem, který jezdí obdivovat návštěvníci z celého světa. Má tak šanci, že se díky své popularitě dočká nutných oprav.
Osud kostela se zdál být zpečetěn poté, co v roce 1968 během probíhajícího pohřbu spadl strop. Od té doby byl pro veřejnost uzavřen a odvěká dominanta vesnice tak nemilosrdně spěla ke svému zániku. Třeba ve věži byly původně tři zvony – zůstal ale jediný, dva zničil požár a válečné boje. V ještě horším stavu je dřevěný strop kostela. Pohromadě drží jen díky zásahu dobrovolníků, kteří trámy svázali ocelovými lany. „Z pravé strany je vidět skrz střechu úplně ven, jak se střecha odklání od věže,“ upozorňuje průvodce Petr Koukl.
Kostel sv. Jiří je přitom dominantou místního okolí a jako stavba nemá konkurenci: „Je jedinečnou kulturní památkou, která dokládá kontinuitu zdejšího osídlení od raného středověku,“ vysvětluje ředitelka Muzea a galerie severního Plzeňska Irena Bukačová. Současně dokumentuje i život sudetských Němců, a to jak na svých opadaných zdech, tak i na náhrobcích hřbitova.
Také obec Luková už téměř zanikla – dnes v ní žijí jen čtyři lidé. Regotizovaný středověký kostel je tak jediný, který dokázal do zdevastované obce přilákat lidi z celého světa. A to díky takřka hororové atmosféře, kterou vytvářejí nehybné bílé postavy bez tváře, sedící mlčky v lavicích. Student Jakub Hadrava se před dvěma lety rozhodl vytvořit z látek napuštěných sádrou postavy sudetských Němců, kteří ve vesnici dřív žili a pro něž byla víra nedílnou součástí jejich životů. Každá socha byla vytvářena na živých lidech.
Dvaatřicet tajemných sádrových soch už letos vidělo přes šestnáct set návštěvníků a dílo Jakuba Hadravy se stalo velmi známým. Stále ale není jasné, kdo případnou opravu kostela zaplatí.
Kostel je dominantou obce ale i blízké krajiny, jeho nejstarší část - presbytář a sakristie pocházejí ze 14. století. Za husitských válek byl pobořen a v 16. století opraven. Po požáru v roce 1796 byl opraven a v letech 1854-1858 přestavěn ve směsi novorománského a gotického slohu. Přestavba se týkala také věže, která získala štíhlou a elegantní střechu. Presbytář byl sklenut gotickou křížovou klenbou, loď kostela je plochostropá. Sakristie má gotickou klenbu. Pod zničenou novorománskou fasádou je zachováno barokní řešení. Vybavení kostela je novorománské.
