Brno - Bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský a v pondělí ještě horký kandidát na ombudsmana nás přivítal na své chalupě na Prostějovsku. Varvařovský je od roku 2004, kdy mu skončilo funkční období soudce na Ústavním soudu ČR, v předčasném důchodu, který si podle svých slov naplno užívá. Odmítá, že by se schovával v ústraní, a reaguje na výtky, že o něm po odchodu ze soudu není slyšet. Stále aktivní právník dál publikuje odborné texty a přednáší právo.
Také na sebe upozornil, když jako čerstvý penzista podal ústavní stížnost, kterou napadal systém vypočítávání důchodů pro lidi s vyššími příjmy. Bývalí kolegové mu tehdy nevyhověli a jeho podnět odmítli, teprve letos uspěl jeden z ostravských soudců z obdobnou stížností.
Své šance při volbě nového veřejného ochránce práv nechtěl vůbec komentovat. Dopředu se nechtěl vyjadřovat ani k případným změnám kompetencí funkce ombudsmana. Ptali jsme se na jeho cestu, která vedla od studenta práv přes podnikového právníka až na Ústavní soud a nakonec do kanceláře ombudsmana. S Pavlem Varvařovským si před volbou povídal na jeho chalupě redaktor Petr Malý.
Vy jste se už dříve nechával slyšet, že právo považujete spíš než za fetiš za něco, co by mělo sloužil jako nástroj používaný zdravým rozumem. Proč jste se rozhodl studovat zrovna práva?
Byla zlatá šedesátá léta a vypadalo to, že věci budou trochu jinak. Původně jsem na práva nemyslel, měl jsem tendence věnovat se spíše filozofii nebo novinařině. Nakonec jsem se rozhodl pro práva. Celou dobu jsem však měl představu, že nebudu dělat advokáta ani soudce. Viděl jsem se spíše v oblasti, jako jsou noviny, diplomacie apod. Odpromoval jsem a odešel na vojnu. Po „srpnu“ moje plány s cestováním a novinařinou padly, takže jsem uvažoval, co s mojí kvalifikací mohu dělat, abych nemusel tehdejší moci příliš poklonkovat. Jediné, co mě napadalo, bylo stát se podnikovým právníkem. Nejdelší dobu jsem působil v Jeseníku. Myslím si, že si mě tamní lidé pamatují vesměs kladně, protože jsem jim podle mě dobře poradil i pomohl. Jsem rád, že mám právnické vzdělání, ale nikdy jsem netoužil dělat ryzí právničinu. Poprvé jsem začal dělat, co mě bavilo, až když mi bylo nabídnuto stát se soudcem.
Jaká byla potom cesta od podnikového právníka k Ústavnímu soudu?
V devadesátých letech jsem byl půjčen na vznikající úřad pro uprchlíky. V té době se na základě usnesení vlády hledali noví lidé. Na vnitru jsem byl sedm měsíců, po kterých jsem se chtěl vrátit, protože jsem si tam nepřipadal moc užitečný. Mezitím mě, zřejmě na základě jedné mé přednášky, kterou jsem měl pro soudce, oslovil doktor Motejl. Navrhl mi, jestli bych se nechtěl stát soudcem v té době vznikajícího správního soudnictví. Tedy jestli bych se chtěl stát zakládajícím členem správního kolegia, které měl vytvořit tehdejší Federální soud. Takže jsem ve svých sedmačtyřiceti složil justiční zkoušky, v září roku 1992 jsem se stal soudcem ještě Federálního nejvyššího soudu a po rozpadu federace jsem obsadil místo soudce Českého nejvyššího soudu. Ironií osudu došlo k tomu, že náplň mé práce potom už ale nespadala pod činnost Nejvyššího soudu, kde jsem pracoval na občansko-právním kolegiu. Doktor Motejl se mě zeptal, jestli by mě mohl navrhnout jako patnáctého ústavního soudce panu prezidentovi. Já jsem s tím po dost dlouhém váhání souhlasil. Protože v dané době nebyl Senát, schvalovala mé jmenování Poslanecká sněmovna, a proto také celá procedura probíhala rychleji. V březnu 1994 jsem se stal posledním soudce Ústavního soudu, kde jsem vydržel celých deset let. Jak říkali římští konzulové: „Dělal jsem, co jsem mohl, ať udělá lépe, kdo může.“
Pane doktore, když přišla kandidatura, co jste si pomyslel nejprve?
Napřed jsem byl přesvědčený, že to stroze a rychle odmítnu. Když přišla nabídka, tak jsem říkal, že spíš ne, ale že si to nechám projít hlavou. Ale pak se dlouho, dva týdny, tři týdny nic nedělo, takže jsem - ne, že bych na to zapomněl - to považoval za velmi nepravděpodobné. A pak až nedlouho před výběrem senátu to bylo takové konkrétnější. Do toho se objevily různé spontánní podpory. Někteří z mých známých, kolegů a i z těch, které jsem učil, mi zavolali, že se to nějak k nim dostalo a že by byli rádi, kdybych kandidovat zkusil. Věděl jsem, že bych s případným úspěchem přišel o takovou tu svobodu, nezávislost a pěkná léta, tudíž následovalo velké váhání. Nakonec jsem na kývnul a měl jsem jen vizi nebo spíš přání, abych uspěl v senátu a pak dál, ať je to jak je to.
Vy jste vyprávěl jednu historku související s doktorem Motejlem, jak jste se bavili o tom, kdo by ho měl vystřídat a jak to vymyslel s navržením svého zástupce.
O tom doktor Motejl s oblibou říkával, že kdyby měl za sebe někoho navrhnout, že to musí být někdo, kdo se mu naprosto v ničem nevyrovná, aby pak personál říkal: „Jo, za Motejla, to jsme se měli.“ On mě samozřejmě teď navrhovat nebude, ale já si možná neskromně myslím - ale říkají to i další lidé, kteří nás znali oba - že jestli se na to někde ze shora dívá, že by asi byl rád, kdybych tam místo něj byl já. Tím netvrdím, že bych byl nejlepší, ale dost jsme si spolu rozuměli.
